Všechno má svůj čas

Bulimie

Ráno jsem se vzbudila docela dobře. Bolela mě pouze jen některá místa, odkud mi brali krev. Podívala jsem se na Vojtu, ležel na kousku mojí postele a z mé ruky si udělal polštář. Je mi ho líto, že se musí se mnou tolik trápit. Když jsem se natahovala pro mobil, tak jsem sáhla na puget bílých růží.

Ty jsou určitě od Vojty. Pohnul se, pohladila jsem ho po vlasech. "Dobré ráno, princezno." "Dobré." Protáhnul se. "Au, jak ti je?" "Líp než včera." "To je dobře." "No asi jo, co se včera dělo?" "Ty si nic nepamatuješ?" "Mám výpadky." "Byla tu za tebou Pája s bráchou, vykládali ti společné příhody a ty jsi asi usnula." "Nespala jsem, jen jsem byla vysílená." "Se ti ani nedivím." "Říkal něco doktor?" "To co nám už říkal." "Aha." Klep, klep. "Dobré ráno." "Dobré," řekli jsme jednohlasně. "Mám pro vás zprávy." "A jsou dobré?" "Ne. Je mi líto, ale máte doopravdy bulimii. Ale nemusíte se bát, dá se to vyléčit. Ta krev jak jste říkala, tak to nic nebylo, pouze vám v břiše praskla nějaká cévka." "Aha," takže se moje myšlenky potvrdily, pořád někde v hlouby duše jsem doufala, že to není pravda, ale jak už víte byla to blbost. "Je mi to líto, ale budu vás muset předat mému kolegovi, který se tímto zaobírá." "Fajn." "Nebojte se, zvládnete to, já vám věřím. Za chvíli za vámi příjde a popovídáte si." "Dobře a kdy budu moci jít domů?" "Kolem odpoledne." "Dobře." "Ještě něco?" "Chtěla bych vám poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal, vážím si toho." "Je to moje práce a nenechal bych na holičkách tak mladou dívku." "Děkuju." "Není za co, zatím naschle." "Na schledanou." Rozbrečela jsem se. "Co se děje?" "Jen jsem si myslela, že to není pravda." "Už to tak bude, ale neboj se, budu tady s tebou a Lukyn taky!" "Proč to všechno pořád děláš?" "Protože tě mám rád. A nechci, aby ses trápila sama. Já vím, že spoustu věcích Lukynovi neříkáš a pereš se s tím sama, ale to je špatně, tak ti chci aspoň trochu pomoci. Měla bys víc Lukynovi věřit a říkat mu všechno, o tom ten vztah je!" "Já vím, ale nechci Lukyho trápit. Vím jak to všechno snášeli naši a už víckrát nechci trápit mé blízké." "A mě jo?" "Ne, ale ty se do toho pořád sereš," trochu jsem se usmála. "Poslechneme si ty věci od toho doktora, půjdem domů, uvařím ti to nejlepší jídlo a dnešek si prostě užijeme." "Souhlasím." Zase naše medvědí objetí. "Nechci tě nikdy ztratit!" "To se nikdy nestane, slibuju!" "Omlouvám se, že ruším vaši chvilku, ale přišel jsem za vámi Sabino." "Dobře." "Já jsem doktor Budil a budu váš nový přítel ohledně bulimie." Přítel? To jako vážně? "Možná jste se lekla, že jsem přítel, ale je to tak. Při poruchách příjmu potravy to je hlavně o mluvení. Takže mě neberte jako doktora, ale kamaráda." "Dobře." "Sabino, povězte mi jak to všechno začalo." "Měla jsem přítele, který mě podvedl. Tak jsem to s ním skončila a našla si nového. Potom jsem přijela domů, mamka si našla nového přítele, ale já jsem si s ním nesedla. Pár dní na to si mamka domů pozvala kamarádku na večeři a ta kamarádka byla matka mého bývalého přítele. Ona mi nevadí, ale přivedla s sebou i své děti, mezi kterými nemohl chybět. Jedli jsme tu večeři a mně se udělalo špatně." "Aha."
   Konečně skončily ty kecy o tom co mám a co nemám jíst, dostala jsem jídelníček, tak abych tolik nezvracela. Říkal, že si o svých pocitech mám hodně vykládat s lidmi a nemyslet na jídlo. Narval mi tolik prášků na doplnění stravy, že nevím, který dřív.
   Vojta mi šel vyzvednout zbytek prášků, zatímco já si balím. "Můžeme jít?" "Asi jo." "Zvládneš to sama nebo chceš pomoc?" "Zvládnu to!" "Aspoň ti vezmu tašku." "To je samozřejmost." "Co by sis dala na večeři?" "Cokoliv, hlavně už nechci to nemocniční jídlo." "Špagety a lá Drahokoupil?" "S čím to bude?" "Tajemství šéfkuchaře." "Aha, tak fajn."
   Po cestě domů jsme se stavili ještě nakoupit na špagety Drahokoupil, užívala jsem si tento den, dokud jsem neviděla jeho auto. "Zvládneš to?" "Jo, ty půjdeš vařit a já se tam půjdu podívat." "Fajn a tašku kam?" "Do koupelny dole, potom to vyperu." "Dobře." Vešli jsme do domu a rozdělili se. Zaklepala jsem na dveře. "Ahojte." "Už jsi zpátky." "Už nikam nepůjdu!" "Vidím, že jsem zbytečnej," ozval se. Po dlouhé době vidět lítost v jeho nádherných čokoládových očí. "Doprovodím tě." "Dobře, tak čau Libore a zítra ve 4." "Jojo." Vyšli jsme z jeho pokoje. "Tak jak jsi na tom?" "Jako co?" "Libor mi vykládal o tobě a..." "Aha, tak to ti určitě musel říct všechno." "Nejspíš, ale já chci vědět odpověď." "Pravda se potvrdila." "Takže jsi opravdu nemocná." "To se říct nedá, spíš jen pokažená." "Všechno kvůli mně." "Takhle si to neber, jen jsi byl ve špatnou chvíli na špatném místě." "Kdybych tě nepodvedl." "Už se stalo, někdy si to vysvětlíme." "Kdybyste cokoliv potřebovali budu tady pro vás, klidně se budu s Liborem učit, jen abys byla v klidu." "Děkuju." "Za to co jsem ti udělal, si zasloužíš pozornost." "Trochu pozdě ne?" "Já vím, ale cítím potřebu ti pomáhat." Rozbrečela jsem se. "Neplakej, společně to zvládneme," taky už brečel. Musela jsem ho obejmout. "Mám tě pořád ráda, i když se to stalo. V mém životě budeš napořád." "Já radši půjdu nebo se tady složím." "Dobře, ahoj." "Ahoj." Odešel a já se odebrala do svého pokoje. Vzala jsem mobil a vytočila jeho číslo. "Ahoj, princezno." "Ahoj." "Děje se něco?" "Ne, jen jsem tě potřebovala slyšet." "A mám se ptát co ti je?" "Ne, jen mi něco vyprávěj." "Dobře, tak třeba první NewE výlet." "Ten si moc dobře pamatuji, ale chci ho slyšet znova." "Šli jsme na rozhlednu, kvůli tobě, protože jsi nás měla plné nervy. Vzala jsi nás na strastiplnou cestu lesem. Bylo by to v pohodě, kdyby den předem nepršelo. Ty jsi se jaksi nedívala na cestu a šlápla jsi do louže a my jsme se ti začali smát. Ty sis to nenechala líbit, a tak jsi Vojtu stáhla do kaluže taky, ale ten neudržel balanc a spadl tam celý. Já jsem se tak smál, že jsem spadl rovnou do bahna. A zasral se od hlavy až k patě. Vy jste to nezvládli a smáli se mi, ale já jsem vás při tom záchvatu strčil a byli jste taky od bahna. Na konec jsme se nikam nedostali a šli domů. Když jsme se vraceli, tak se na nás lidi dívali jako na blázny. Bahnivé nestvůry v Praze." "Jak jste potom měli v bytě bahno." "Přímo úžasný. A teď k tobě, co ti je?" "Vážně nic, jen ty moje nálady zase." "Chtěl bych tam s tebou být a utěšit tě." "To je dobrý, mám tady tvého méďu." "Ale ne mě." "Chybíš mi." "Ty mě taky, radši bych se s tebou mazlil než se učil jakési kvadratické rovnice." "Jen se uč, miláčku. Budeš to v životě potřebovat." "To určitě." "Budu muset jít, mamka mě volá na večeři." "Okay, dobrou chuť a nezapomínej, že tě miluju." "Ty taky!" Pomalu jsem vstala a vydala se za bráchou. "Musel jsi mu to říkat?" "Mamce jsem to říct nemohl, klukům už vůbec ne, Pája byla se mnou akorát v nemocnici a #39 mi zbyl. On jediný  se mi nesmál, kdybych brečel." "Fajn, chápu tě. A jinak ve škole nebo hokeji dobré?" "Matika mi dělá problém, hlavně zlomky. No a hokej je lepší, co jsem začal s Kášou trénovat, cítím se silnější. Začali jsme chodit i do posilovny." "To jsem ráda, jde to vidět." "A teď ty!" "Mám bulimii." "Co to obnáší?" "Hodně mluvení, správný jídelníček a prášky." "Aha a můžu ti nějak pomoc?" "Budeš se se mnou víc bavit?" "Klidně." "Dobře, děkuju a mamce pořád nic neříkej!" "Jasný a teď pojď na večeři." "Vojta vařil?" "Jo, špagety a lá Drahokoupil." "To zas bude." "Vojta umí vařit, ale ne svoje kouzla." Přišli jsme do kuchyně, kde to nádherně vonělo. Na stole bylo nachystané i jídlo, které vypadalo božsky.
   Navečeření a umytí, se díváme na film. "Kdy odjedeš?" "Zítra." "Dobře." "Rád bych s tebou zůstal, ale máme koncert." "To je v pohodě. Už jsem tolikrát byla sama." "Nech toho." "Fajn."