Všechno má svůj čas

První Máj

5:30, kdo vymyslel, tak debilní čas. Oh, ano já. Vylezla jsem z postele a rovnou se vrhla do koupelny, kde jsem si udělala ranní rutinu a namalovala se. Oblíkla jsem si košili,sukni a černé slip-on k tomu.
Vzala jsem si jabko, důležité dokumenty, propustku a šla jsem. Mám to blízko, tak proč se po ránu neprojít. V hlavě jsem si procházela celý dnešní program, snažila jsem se to udělat, tak aby se to líbilo všem. Nejdřív bude mít paní ředitelka proslov, potom já a hned po nás jdou Atmo - music, kteří by tam okolo sedmé měli být.
Vypadalo to tady nádherně, přes noc postavili pódium. Ještě tady je malý sál pro hosty, většina tady zůstane až do noci na ohňostroj, "jídelna" , místnost na focení a autogramy. No a venku nám naštěstí vyrostly třešně, takže i zamilovaní si najdou svoje.
"Sabinko, tak ráda tě vidím!" "Já vás taky." "Máš nachystanou řeč?" "Snad jo." "Dobře, jak to vypadá s hosty?" "První jsou v Otrokovicích." "Výborně." "Slečno Lipsová, jsou tady první hosté." "Pusťte je dovnitř." "Fajn." "Strašně moc ti děkuji, Sabinko, takový program jsme neměli hodně dlouho." "No jo no, kdybych neměla tak dobré kontakty." "Tak jsme tady," před očima se nám objevili Atmo - music.
"Kluci, děkuju, že jste přijeli." "To je maličkost a ještě je to pro dobrou věc." "Elektronika je nachystaná, takže můžete zkoušet." "Dobře, můžeme si někde odložit?" "Jo jasně, já zapomněla. Pojďte za mnou." Vzala jsem kluky do backstage. "Tak tady budete trávit celý den, pokud budete chtít tak odpoledne si můžete jít zastřílet na brankáře." "Fajn nabídka." "No jo a jídlo máte taky zajištěné, nejsem si jistá jestli tady je, ale bude to se nebojte." "My se nebojíme." "Po koncertu nebo jak budete chtít můžete jít mezi fanoušky." "Tak jo, to ty jsi mi volala?" "Jo." "Kdes vzala moje osobní číslo?" "Od Lipa." "Mohlo mě to napadnout." "Nezlob se na něj, to já ho pořád otravovala. Číslo, které máte na stránkách, tak tam to nikdo nebral." "To je v pohodě. Aspoň jsme se poznali." "Běžte zkoušet, potom se můžeme seznamovat." "Tak jo."
Sotva kluci přestali zkoušet, tak dovnitř byli puštění první nadšenci. "Kolik tady má být lidí?" "Asi 250." "Páni, na tak malou školu." "No jo no, po x letech je to snad nejlepší program." "Jakého máš moderátora?" "Půlku mám na starosti já a druhou má Ondra Havel." "A zvládneš to?" "Jen kdybys věděl, čím jsem si prošla." "Čím?" "Opravdu to chcete vědět?" "Ano." "Fajn, ale bude to na dýl. Všechno to začalo, když mi umřel taťka na leukémii, ještě když žil, tak se to našlo i mě, ale naštěstí to byly jenom tři roky. Ale nikdy nevíte, kdy se to může vrátit. Teď mám tu nohu, takže se budu učit chodit. No a to nejlepší na konec je bulimie. Je mi jasné, že mě budete litovat, ale já nechci. Jediné, co mě ničí je lítost, takže radši nějaké povzbuzení, než lítost." "Silná holka a jak jsi vlastně spadla do bulimie?" "Slečno Lipsová, vedu vám další hosty," vyrušila nás ochranka." "Děkuju." Ve dveřích se objevil Vadim s Vidrailem. "Ahoj, kluci, jsem moc ráda, že jste tady." "Je to pro dobrou věc a hlavně jsi nám slibovala jídlo." "Vadime, nemusíš se bát, už se tam chystá snídaně." "Hmm." "Ale až po vaší show." "Ale no tak." Přísně jsem se na něj podívala. "Fajn, tak nás aspoň představ." "Tak jo, Adame, Vadime, tohle je Atmo-music. Kluci, tohle jsou youtubeři." "Těší mě," řekli najednou. "Sabinko, pojď se připravit," vzala jsem si svoje poznámky a šla k pódiu. Páni, tady bylo už lidí, no dětí. "Dobré ráno všem, chtěla bych vám strašně moc poděkovat, že jste se rozhodli strávit dnešní První máj u nás na škole. Všechny vybrané peníze půjdou na dětskou zlínskou onkologii, takže se nemusíte obávat, že by peníze šly do špatných rukou. Ale dnešní den není jen o charitě, ale i o naší vynikající žákyni, učitelce a především kamarádce, díky ní tenhle den bude vypadat tak jak bude vypadat. Já ji znám už šestnáct let a strašně mi přirostla k srdci, ale ona se rozhodla vydat svou cestou a rozvíjet se. Ale i tak Sabinko děkuju, že jsi tu s námi byla," ředitelka dopovídala svůj proslov a byla řada na mě. Vyšla jsem schody a převzala si mikrofon. Najednou jsem úplně všechno zapomněla. "Děkuji, paní ředitelko, těch šest let jsem si tady vážně užila, tato škola mi dala hodně, ale bohužel v tomto oboru nebudu pokračovat. Sami můžete vidět, že na tom nejsem nejlíp, stalo se to na začátku roku, kdy jsem spadla na ledě a potom na schodech. Takže s mojí nohou budu muset začít od začátku. Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem odešla. Je mi 21, mám život před sebou a rozhodla jsem se objevovat a rozvíjet. Většina z vás ví, že trpím leukémií a nikdy nevím, jestli se ráno vzbudím a uvidím svůj zbytek rodiny. Chci něco do té doby udělat, a aby tady po mně něco zůstalo a já byla spokojená, že jsem odešla a nechala tady kus sebe. V červnu dělám přijímačky na vysokou, mám ty nejlepší kamarády, které dnes uvidíte, ale mám i kamaráda, který mi otevřel oči a díky němu jsem začala myslet na sebe, sice kvůli němu jsem koncem ledna ... " Zadívala jsem se do davu a hledala ty oči, nebyly tam. Zavřela jsem oči a řekla to na plnou hubu. "Od konce ledna mám bulimii." Většině se zatajil dech. Podívala jsem se na Hanka, jemně se na mě usmál, podívala jsem se na ředitelku, měla skleněné oči. "Vím, že mě budete litovat a to já nechci! Vím, že můj život není procházka růžovým sadem, ale naučila jsem se s tím žít. Můj život není továrna na splněná přání, ale já žiju každý den, jako by to byl můj poslední. Nemyslím na smrt, ale jen na to, co bude dnes. Děkuju. A teď na pódium přivítejte Atmo-Music."