Všechno má svůj čas

Znásilnění

Včera u nás mamka měla Patrika a snad ani nechcete vědět, co se mezi němi stalo. Ano, přesně to na, co vy právě myslíte. No prostě fuj! Snad už dneska vypadne a půjde dělat něco užitečného. Když jsem se vzbudila cítila jsem nádhernou vůni lívanců. Vždyť mamka je v práci, brácha ve škole, takže tady ten bastard zůstal?! Tak to si jdu zase lehnout. Ale mám hlad. Počkám tak půl hodiny a jestli neodejde, tak jdu jíst a je mi to jedno jestli to půjde ze mě ven.
Půl hodina uplynula a on byl pořád tady. Bože! Vstala jsem, trochu se upravila a šla dolů. Zrovna chtěl odejít, ale když mě uviděl, tak se zastavil a vrátil se do kuchyně. "Dobré ráno," řekl s tím svým slizkým úsměvem. "Dobré," jak jinak než otráveně. "Máš tam snídani." "Dík, ale udělám si vlastní." "Proč se tak chováš?" "Protože jsi bezcitnej hajzl a mamku jen využíváš?!" "To není pravda." "Fakt? A co ten výlet do Prahy minulý týden? To bylo na vážnou operaci, a přitom jsi v hotelu šukal nějakou děvku?!" "Jak to víš?" "Mám v Praze pár velmi dobrých kamarádů." "To jí neřekneš!" "Nebo co?" Přišel blíž, skoro jsme se dotýkali nosy. "Zjistíš, co jsem zač." "Debil!" "Tak to jsi už přehnala holčičko!" Svou nohu strčil mezi mé. "Teď zažiješ peklo!" Strhl ze mě tričko, a to doslova. Hned uviděl má ňadra, kdo by spal v podprsence? "Tak veliká." Bože, co je na nich velikého, před bulimií to byla hezká pevná B a teď to jsou pouze A. Ani nevíte, jak jsem se styděla. Na mě může sahat pouze můj miláček. Když se vrhl na první bradavku, začala jsem brečet. Strašně to bolí. "Prosím přestaň!" "Za ty tvoje kecy, si zasloužíš víc." Sotva to dořekl a rukou zajel do mého klína. Teď už to nebyl kdejaký pláč, ale teď jsem se cítila nejvíc zostuzena. Začal mě dráždit a strkat mi tam prsty, i když jsem se snažila bránit, nic nepomáhalo a on stále pokračoval. Najednou se ozval zvonek. Chvíli ho to odradilo, ale zase pokračoval dál. Zvonek nepřestával zvonit. "Protentokrát jsem s tebou skončil." Vzal si své věci a odešel. Já se sesypala jako domeček z kartiček a propadla největší depresi. Slyšela jsem mužské hlasy, vyměnili si pár vět a bouchly dveře. Uslyšela jsem kroky, které se blížili ke mně. Bylo mi jedno, že mě takhle někdo uvidí, ale mně je to jedno. "Pane bože, Sabinko!" Jasně, Káša, byli jsme domluvení na jedenáctou. "Co se ti stalo?" Jen jsem na něj otočila hlavu a začala zase plakat. Neváhal, vzal mě do náruče a odnesl mě do pokoje.

Káša:
Uložil jsem ji do postele a oblékl ji nějaké tričko. "Co se ti stalo?" Chytl jsem ji za ruku, ať ví že jsem tu pro ni. "N-nic." Mluvila rozklepaně, takže určitě něco jo. "Znám tě a jen tak bys neseděla polonahá v kuchyni." "J-já..." "Ten chlap ti něco udělal?" Kývla hlavou. "A co?" Nic. Moc mi to neulehčuješ. "Dělal něco co by neměl?" Zase kývla. Ten kokot. "Šahal ti tam, kde může jen Lukáš?" "Jo." "Znásilnil tě?" "Pouze na mě sahal a..." "A nedělal ti dobře v klíně." "Hmm." "To musíme nahlásit!" "Ne!" "Proč?" "Vždyť tě znásilnil a kdoví co ještě?" "Můžu si za to sama. Urážela jsem ho a dělala si z něj srandu." "Proč?" "Podvádí mamku." "Aha, co pro tebe můžu udělat?" "Nic." "Fajn, ty si půjdeš dát sprchu a já ti udělám jídlo." "Ty lívance vyhoď!" "Jsou od něj?" "Bohužel." "Dobře." Šel jsem dolů do kuchyně a rozdychával, co se tu stalo. Co by se stalo kdybych nepřišel? Vrazil by svého ptáka do ní? Fuj, radši jdu vařit. Udělal jsem jí míchaná vajíčka s cibulkou a k tomu zeleninu, jak má ráda. A k čemu to bude, když to vyzvrací? Vrátil jsem se k ní do pokoje, kde už byla zabalená v peřinách. "Tady se to nese slečno." "Nemusel jsi to dělat." "Já rád." "Je to zbytečný." "Aspoň to zkus." "Ten růžový, je pod umyvadlem." Hned mi bylo jasné, že mluví o kbelíku. Přinesl jsem ho a ona se už ládovala vajíčky. "Ale, ale někdo nám to tady jí." "Mám hlad. Jsem prázdná, hned to všechno šlo ven." "Posledních pár dní to bylo lepší ne?" "Bylo, ale po tomhle to půjde zase dolů." "Musíš si věřit." "A jak když mě tak pošpinil? Cítím se hrozně, jako bych Lukyho podvedla." "Tak​ to není! On tě znásilnil, ale ty jsi nepodlehla, nelíbilo se ti to a byla jsi zneužita." "A krvácela jsem, a ne nemám svoje dny." "Co mám s tebou dělat?" "Zůstaň dokud nepřijde brácha." "Dobře, stejně nemám co dělat." "Děkuju." "Neděkuj, zkus se trochu prospat." "Přišel jsi z jiného důvodu." "Já vím, promluvíme si později." "Dobře." Lehla si a do chvilky byla tuhá.
"Ááá," to je už po třetí, co křičí. Nevím, co mám dělat. "Neboj, jsem tady s tebou."

"P-pořád ho cítím." "Neboj se, už tady není. Klid, jen se vyplakej." Silně jsem ji objal. "Ššš," stále plakala. "Jsem tady s tebou." "Jsem nic." "Ne! Nebyla to tvoje chyba. Mám zavolat Lukynovi?" "Jen to ne! Vystačím si sama." "Na nic nejsi sama, kdybys nebyla tvrdohlavá máš spoustu kamarádů okolo sebe." "Ale já jsem." "No tak úsměv, kočko." Utřela si slzy. "Už nechci spát, co kdybysme se vrátili k pravému důvodu, proč tu jsi?" "Opravdu, po tom všem?" "Potřebuju na to nemyslet!" "Fajn. Ptej se." "Proč? Vždyť jsme byli​ dokonalý pár." "Když jsem tě tam viděl s klukama, jak ti zářila očka. Měla ses tam líp než se mnou. A jak se k tobě Lukyn měl, nechtěl jsem vám překážet." "Proč jsi to neudělal normálně, jako chlap??" "Neměl jsem na to." "Tak tady Libor Kašík na to neměl, jo? Ale ty si neuvědomuješ, co jsem si prožila. Kvůli tobě jsem se podřezala a propadla depresím." "To jsem nechtěl." "Měl jsi aspoň někdy myslet na jiné a ne na sebe!" "Promiň, měl jsem myslet. Vážně jsem nechtěl, aby se to stalo. Je mi to vážně líto." "Už se stalo, ale teď jsi tady. Pomáháš mi s jídlem, s bráchou a s životem celkově." "Takže dobrý?" "Dobrý," usmála se, po celém dni se usmála.

"Můžeme být aspoň kamarádi?" "Jo." "Děkuju, že jsi mi odpustila." "Když mi teď pomáháš. Jak moc jsi tenkrát dostal od toho chlapa?" "Jen monokl a naražená žebra." "Nebyl to můj nápad." "Ale zasloužil jsem si to." Bouchly dveře. Kroky se pomalu blížili. Otevřeli se dveře. Naštěstí v nich stál Libor. Úplně jsem cítil, jak si Sabinka oddechla. "Čau, co ty tady?" "Všechno jsme si vyříkali." "A dobrý?" "Jo, jsme kamarádi." "To je dobře, ale proč je ségra z toho tak mimo?" Podíval jsem se na ni, dívala se do jednoho místa. Stiskl jsem jí ruku. "Můžu mu to říct? Je to tvůj brácha!" "Fajn. Ale já sama." "Okey." "Radši si sedni." "Proč?" "Sedej, mladej." Chytla ho za ruku. "Víš jak tady byl večer Patrik?" "Vím." "Tak tu ráno ještě chvíli, asi tři hodiny, po vašem odchodu byl. No, když jsem přišla dolů, byl zrovna na odchodu. Vyměnili jsme si pár vět a mně potom ruply nervy a nadávala jsem mu a taky se mu vysmála. Ale on si to nenechal líbit, a tak mě znásilnil. Kdyby Káša nepřišel, nevím jak bych skončila." "Cože udělal? A nestalo se to nic?" "Ne, jen to hrozně bolí a cítím se pošpiněná." Silně ji objal. "Už tě nikdy nedám! Jsi jenom moje a toho parchanta nenechám vyhrát! Smířil jsem se s tím, že mamku podvádí, ale že tě znásilnil to nesnesu." Vstal a odešel pryč. "Ví kde bydlí?" "Snad ne! Jdi za ním." Rozeběhl jsem se po schodech za ním. Razil si to rovnou do garáže a to k boxovacímu pytli. Šel jsem za ním a pytel mu podržel. "Jak já ho nenávidím. Nejradši bych ho zabil." Chápu jeho vztek. Takový by měl být i v hokeji, protože mám co dělat, abych ho udržel. Takovou sílu nemá, ani když spolu trénujeme. "Přestaň! Nebudeš moc trénovat." "Musím si vybít zlost!" "Chápu, že se zlobíš, ale tímhle to nevyřešíš!" "Já jsem totálně nasranej a nejraději bych šel za ním a rozbil mu hubu!" "Teď jdi za ní a v úterý přijďte všichni." "Fajn." "Ahoj." "Ahoj."