Všechno má svůj čas

#39

Kdo zas otravuje? "Dobré ráno, Sabino." "Dobré." "Mohu vědět proč jste včera nepřišla na zvážení?" "Sakra, na jsem na to úplně zapomněla." "Je mi líto, ale volno mám až v úterý." "Dobře, tak já se stavím, tak jako vždycky." "Budu vás očekávat." "A já doopravdy přijdu." "Nashledanou." "Nashledanou." To musí tak brzo otravovat?! Fajn, včera jsem nepřišla, ale jen proto, že jsem byla s Helou na ultrazvuku a byly jsme kupovat #39Liborovi dárek. "Zlatíčko?" "Ano, mami?" "Je mi líto, ale nemůžu jít s vámi na oslavu, takže vás nemohu ani odvést." "Důvod?" "Práce." "Pravý důvod!" "Chci být s Patrikem, zítra odjíždí do Prahy." "Aha, tak to se radši vzdáš oslavy kamarádčiného syna, aby jsi strávila den s ním." "Je mi to..." "Raději mlč a jdi si za svým miláčkem!" "Sabinko!" "Jdi!" To jsem už zavřela dveře a svezla se po nich a nechala slzy stéct po tváři. Ani nevíte, jak mě mrzí, že radši jde za někým o kom skoro neví, za "rodinnou" oslavu. Utřela jsem si slzy, zhluboka jsem se nadechla a zavolala Hele. "Ahoj." "Ahoj, děje se něco?" "Mohla by jsi nás hodit na oslavu? Mamka na nás nemá čas." "To víš, že jo. Ale potom dojde ne?" "Ne, vyměnila nás za toho hajzla." "A ty jsi na ní byla hnusná a teď jsi brečela." "Jo." "Mám přijet?" "Ne, to bude dobrý." "Fajn, tak o třičtvrtě na pět u vás." "Jojo. Zatím." "Ahoj."
Vana, make-up, vlasy, šaty, boty, berle, dárky, kabelka a můžu jít. Jo a jen tak pro orientaci mám tyhle nádherné šaty, které jsem koupila minulý rok. A nikdo mě v nich ještě neviděl.

Klepání. "Dále." "Paní, ségra, vážně ti to sluší." "Děkuju, tobě taky." "No jo no, půjdem?" "Jo a mohl bys vzít dárky?" "Jasně a co to je?" "Košile a náramek." "Vážně?" "Co máš ty?" "Voňavku a pásku na hokejky." "Jsem na tom líp."
Akorát jsme zaparkovali před domem, jako první jsem vyrazila ke vchodovým dveřím, přeci jen mi to trvá nejdýl. Ani jsem nestihla zazvonit a už byly dveře otevřené. "Sabinko!" "Elis!" "Pojď, pomůžu ti sundat kabát." "Děkuju." "Sluší ti to!" "Díky, taky jsi nádherná." "Dělám, co můžu. Kde je Marta?" "Vyměnila nás," řekla jsem posmutněle. "Užijeme si to i bez ní." "Fajn." Většina lidí tady už byla a dostávala jsem jenom chválu. Sice mi to lichotilo, ale nějak jsem se necítila. Došlo k předávání dárků, dostal spoustu věcí k hokeji, oblečení a takových chlapských věcí, ale řekla bych, že moje dárky ho nejvíc potěšily.

"Nemusela jsi, bylo to určitě drahé." "Pro kamaráda cokoli." "Jsi úžasná," dal mi polibek na tvář. "Ale potom si promluvíme." Jen jsem se na něj podívala.
"Co se děje, že ti ani moje marcipánová hlava nechutná?" "Byla jsem škaredá na mamku." "Proč?" "Radši je s tím debilem, než aby byla tady." "Mně to nevadí." "Ale mně jo, poslední dobou je jenom s ním, místo nás." "Ona o tom neví?" "Ne, a když ji jen něco naznačím, hned po mně vyjede." "No tak, bude to všechno dobrý." "Nebude." "V sobotu máš narozky, zkus si trochu užít." "A jak? Každé ráno jsem ráda, že se vzbudím, ale hned potom mi úsměv zvadne, když zjistím, co na mě čeká." "Můžu ti nějak pomoc?" "Buď tu pro mě!" "Vždycky!" A objal mě. "Děkuju, jo a všechno jim řeknu." "Tím myslíš co?" "Bulimii." "Co to znásilnění?" "Pokud se to nestane znovu, tak nikomu nic neřeknu." "Dobře a teď se pojď trochu bavit. Kvůli mně." "Ještě zkusím do sebe dostat ten dort." "Pokud nechceš, nejez ho zbytečně." "Ani nevíš, jak dlouho jsem žádný dort neměla. Mám na něj chuť." "Dobře a nechceš zítra jít s náma do baru?" "Moc dobře víš, že já nemůžu. A ani bych tam nikoho neznala." "A kluci jsou co?" "Kromě hokejistů bych tam neznala nikoho." "Fajn."
Svou část dortu jsem snědla a chystala se jít, ale zamotala se mi hlava. Chytla jsem se stolu a zavřela oči. Zkusila jsem to znovu, ale stále jsem byla nejistá. "Je ti dobře?" Jak jinak než #39Libor. "A pravdu!" "Motá se mi hlava." "Co s tebou?" "C-chci domů." "Okey, ale zavolám Martě!" "Ne! Nechci ani jednomu kazit den." "Mlč, důležitější je zdraví." "Libore jedem domů," zařval na bráchu. "Proč?" "Sabince není dobře. Zavolej mamce a řekni jí, aby okamžitě přijela, že jde o život." "Ale..." "Žádné, ale jinak nepřijede."
Kašík:
Přenesl jsem Sabču do auta a hned se vrátil domů. "Mami, mohla bys to tady rozpustit? Sabči není dobře, tak ji vezu domů." "Samozřejmě, jen ať se brzo uzdraví." "Díky, jsi nejlepší." "Já vím." Nastartoval jsem auto a vyrazil. "Co říkala mamka?" "Do deseti minut." "Dobrá," podíval jsem se na ni do zpětného zrcátka, byla bledá a bez života. Naštěstí pořád vnímala a držela Libora pevně za ruku.
Pokládal jsem ji do postele. "Nechceš sundat ty šaty?" "Jo." Rozepnul jsem jí zip a stáhl je z ní. Vytáhl jsem nějaké tričko a kraťasy a opatrně ji oblékl. "Děkuju." "Je to lepší?" "Ne, začala mě i bolet." Sakra, kde je. Už tu měla dávno být. Že jsem něco říkal. "Sabinko, co se děje?" "Bolí mě a točí se mi hlava." "Ještě něco?" "Až moc se potím a je mi horko." "To se mi vůbec nelíbí! Libore jdi pro studený pytlík a vodu!"
Marta:
Prozkoumala jsem ji, jak jen to šlo. Nejenže zpomaleně dýchá, je bílá jako stěna, ale je i pohublá. Nechce se mi tomu věřit, ale asi to je zpátky. "Beruško, budeš muset do nemocnice." "M-mami, ne." "Promiň, ale ano, jsi na tom vážně a vůbec se mi nezdáš. A bojím se o tebe!" Brala jsem si svůj mobil a hned vytáčela 155. "Doktorka Lipsová, Zlín 760 03, má dcera má příznaky leukémie, bledost, bolest hlavy, únava, zvýšená tělesná teplota, pocení." "Už je posílám, na 4 bude pro vás nachystán doktor Dokoupil." "Děkuju, Markét." "Potřebujete toho nejlepšího." Po těch slovech jsem to hned típla.

Už snad půlhodiny trpíme a nic nevíme. Káša chodí sem a tam, i když je to její bývalý přítel, tak se k ní celkem má. No asi si to vyříkali. "Marti, můžeš?" Jen jsem se na kluky podívala a šla za Pavlem. "Tak co?" "Už je to dobrý, jen zase zmenšená výroba červených krvinek. Nemohla v blízké době požít velké množství alkoholu?" "Možná dneska něco měla." "Promiňte, že ruším, ale dneska alkohol neměla, se ségrou měly dětský šampus." "Nebo není příliš ve stresu?" "... Učí se hodně na zkoušky." "Dobře, děkuji Libore, pokud se nic nezhorší, zítra k večeru by mohla jít domů." "Děkuju moc." "Je to moje práce a leží na pokoji 39." S klukama​ jsme se vydali k Sabinčinému pokoji. "Kluci, běžte první, musím to ještě rozdýchat." "Budeš v pořádku?" "Neboj se." Kluci šli za Sabinkou a já za někým, koho právě teď potřebuju.
Kašík:
Ležela tam doslova jako mrtvola. Nepřál jsem si takové narozeniny. Chytl jsem ji za ruku a pevně držel a to samé udělal Libor. Netřeba slov. Zůstali jsme u ní celou noc. Libor usnul, ale já nemohl. Co kdyby se něco stalo a ...
Okolo osmé se začala pomalu probouzet. "Dobré ráno. Jak se cítíš?" "Jako přejetá bagrem." "Co?" "Nic to není, jen tak jako vždycky. Po všech těch vyšetřeních." "Aha." "A co se mi stalo?" "Prý zmenšená výroba červených krvinek." "To jsem si mohla myslet." "Není to poprvé?" "Po několikáté." "K večeru by tě měli pustit." "Hmm." "Co se děje?" "Posrala jsem tvoje narozeniny a mamku jsem vyrušila z večeře s jejím milovaným, který dneska odjíždí do Prahy, kvůli 'práci'." "Nic jsi nezkazila! Zdraví je na prvním místě!" "Kdyby moje zdraví bylo zdravé." "Na nic nejsi sama, na to nezapomínej!" Jen se slabě usmála.
Od půl šesté jsem ji odvezl domů, chtěl jsem s ní zůstat, ale vyhazovala mě, že to s bráchou zvládnou. No tak jsem odjel, převlékl se a jel za klukama.