Všechno má svůj čas

Pád

Celou noc jsem nemohla spát. Proč ten kluk nezbil radši mě. Jsem už dost zničená, akorát by mě to dorazilo. Jen co se kluci probudí pojedeme za Lukášem. Snad už bude vzhůru. Vstala jsem z postele, hodila na sebe tepláky, volné tričko a mikinu. Na hlavě jsem si udělala jen jednoduchý drdol. Odebrala jsem se do kuchyně. Vešla jsem a hned mě Ondra objal. Ondra s Chrisem jsou ti nejstatečnější z nás, já s Vojtou jsme na dně. "Je to kluk s lvem v srdci. Pro tebe bude bojovat. Nenechá tě tu , takový debil není." Ještě dlouho jsem u Ondry zůstala. "Sabi, někdy na konci ledna by ti měl dojít dopis sem, něco kolem prezence zkoušek. Tak se jdi podívat jestli ti něco nedošlo."- Vojta. " Dobře. " Obula jsem si boty a šla. Samozřejmě, že jak je zima, tak lidí nanesou sníh do domu, a pak tam zůstane louže. Musím být tak šikovná. Uklouzla jsem asi z šestého schodu a letěla.
Ondra:
"Vojto udělal jsi dobře, aspoň na chvilku zapomene na Lukeho myslet." "Hmm." Vojta to nese se Sabčou nejhůř, jsou to jako sourozenci, ale já mám taky na krajíčku. Sabča se už deset minut nevrací. "Co tam dělá tak dlouho?" "Třeba se raduje."- Chris. " To bysme jí slyšeli. " "Jdi se na ni podívat."
V patře jsem se zastavil. Pane bože, Sabi. Začal jsem jí propleskávat, ale nereagovala. "Kluci pojďte mi pomoc," zařval jsem, jak nejvíc jsem mohl. "Co se dě..."- Chris. " Už volám rychlou."- Vojta. Chytl jsem jí za ruku, byla chladná. Zkusil jsem tep, byl strašně nízký. "Do 10 minut tu budou. Nemáme s ní hýbat." Jak řekli tak tu byli, zkontrolovali jí, dali dýchací masku, odnesli na nosítkách do záchranky a jeli.
Už čtvrt hodiny čekáme před ordinací, teď i já s Chrisem skoro brečíme. Z ordinace pořád vybíhali a přibíhali doktoři. Po nějaké té době jí odváželi. "Kam s ní?" "Vy jste??" "My jsme její nejlepší kamarádi a její přítel momentálně leží na jipce." "Aha, promiňte, ale vám nemůžu nic říct." "Přežije???" "Budeme se snažit." To už jsem, ale nezvládl a rozbrečel se. "Někdo by měl jít za Lukášem."- Chris. " Jdi ty."- Vojta.
Chris:
Zvedl jsem se a zamířil si to za Lukem, snad už v bude vzhůru. Potichu jsem otevřel dveře a potichu je taky zavřel. Sedl jsem si na židličku vedle postele. "Lukáši?" " Hmm." " Kdy ses probudil??" "V noci." "Vím, že bys na mojem místě radši viděl svoji princeznu, ale..." "Co je s ní?" "Ráno spadla ze schodů, je na sále a nic nám nechtějí říct." "Pane bože." "Je mi to líto." "Ty za to nemůžeš, měla být víc opatrná. Proč vám nechcou nic říct?" "Nejsme rodina." "Zeptám se svojeho doktora."

Lukáš:
Zavolal jsem si svého doktora, měl jsem co dělat, abych se před ním nerozbrečel. "Přejete si pane Cestr?" "Ano, nevíte co je slečně Lipsové?" "Tak trochu, volali mě na radu, ale pokud nejste.." "Já vím, ale je to moje přítelkyně." "No tak pro jednou. Má lehký otřes mozku, přetrhnuté šlachy, něco s achylovkou a lehce poničenou míchu, ale můžeme být rádi, že je to až u konce, jinak by mohla ochrnout. Nevíte náhodou jestli v nejbližší době měla něco s pravou nohou?" "Spadla na ledovce, a tak si rozbila koleno." "Aha, děkuju. Potřebujete ještě něco?" "Ne, děkuju." Doktor odešel a já naplno spustil. "Brácho, ona to přežije. Dokázala tolik věcí, že toto bude pro ni hračka. Nenechala by tě tady. Celou noc kvůli tobě brečela, sotva spala, přeci by jen tak neodešla." "Nesmí, jinak bych šel za ní." Lehce mě objal.

Někdo zaklepal na dveře. "Dále."- Chris. Vešel Ondra spolu Vojtou. Bylo na nich vidět, že jsou na dně. "Volal jsem její mamce, zařídí, aby byla v nejlepších rukou." -Ondra. "Hmm."

Jen tak tři hodiny jsme se topili ve vlastních myšlenkách. Konečně nás vysvobodilo klepání doktora. "Pane Cestr, mám pro vás zprávu o slečně Lipsové. " "Tak co?" "Je stabilizovaná, ale bohužel spadla do umělého spánku. Jak znám Sabinu, tak si pěkně dlouho nezatancuje." "Jen?" "Ano." "Děkuju moc." "Nechcete prášky na uklidnění?" "Já bych prosil," ozval se Vojta. Vůbec se mu nedivím, je z nás všech nejvíc dole. "Dobře, sestřička vám je donese." "Kdy budeme za ní moc jít?"- Chris. "Klidně dneska, ale doporučoval bych vám až zítra, jste všichni po psychické stránce dole. Běžte domů a prospěte se. Je na pokoji 39." "Na shledanou." řekli jsme sborově.

Vojta:
Za chvíli mi donesla sestřička prášky. Potřebuju je, když si představíte, že vaši dva nejlepší kamarádi leží na jipce a z toho jeden se ještě neprobral, jak byste se cítili vy? Ale naděje umírá poslední. Do pokoje vešli Lukyho rodiče. "Pane bože Lukáši, co se ti stalo?"- mamka. "Bránil jsem Sabču, jakýsi kretén jí ošahával." "Dobře jsme ho vychovali." "A kde máš svou princeznu?" "Leží na jipce, ráno spadla ze schodů," ujal se slova Ondra. "Jak je na tom?" "Nebude moc už tancovat." "To je ta baletka, že?" "Ano mami." "Kdy za ní půjdete?" "Zítra." "Neboj se, oba se z toho dostanete, bojujete pro sebe. " To bylo poslední, co jsem slyšel a upadl jsem do říše snů.

Ondra:
"My asi už půjdem, Vojta to už vzdal." "Dobře, mohli byste mi zítra donést nabíječku?" "Jo jasně bro."- Chris. Chris vzal Vojtu a my mohli odejít. "Hod' ho do auta, půjdu se na ní aspoń podívat." "Dobře." Netrvalo mi to dlouho a už jsem byl u jejích dveří. Potichu jsem je otevřel a všiml jsem si její maminky. "Paní Lipsová?" "Ondro?" "Jak je na tom?" "Pořád spí." "Kdyby se mohla probudit?" "Může to být den, týden, měsíc, ale klidně i rok." "Ona je silná, bude pro nás bojovat." Jen se usmála. "Já už půjdu, v autě na mě čekají kamarádi." "Dobře, ahoj." "Na shledanou." Dal jsem Sabči pusu na čelo a šel.

Po dlouhé době zase kapitola. Omlouvám se, ale měla jsem přijímačky a to jsem se snad učila každý den. Teď jenom týden trpět a je hotovo. Snad o víkendu by mohlo být pokračování, ale nic neslibuju. Děkuji za reads a votes moc potěšili.
#39