Všechno má svůj čas

Proč my??

Ráno jsem se probudila s velkou bolestí hlavy ve vaně. Chtěla jsem se zvednout, ale strašně to bolelo. Jako na zavolanou přišel do koupelny Luky. "Jak je?" "Hůř být nemohlo." "Půjdeš si lehnout do postele a dáš si prášek." "S tím souhlasím, ale asi tam sama nedojdu." Vzal mě do náruče a odnesl. "Kde je Hela?" "Byla dřív vzhůru než ty, a tak ji Chris odvezl domů." "Aha." "Já jsem si myslel, že dneska půjdeme zapít ten měsíc těžké dřiny." "Klidně můžeme, ale nebudu pít." "S tím souhlasím. Pusu na to!" Natáhl se ke mně, myslím si, že by vydržel dýl, ale určitě ze mě táhlo jako z lihovaru. "Zkus usnout, večer tě vzbudím." "Bud' tu se mnou," zaprosila jsem.

Luky:
Když to řekla, zahřálo mě to u srdce. "Samozřejmě." Lehl jsem si vedle ní, položila si hlavu na mou hrud'. Po chvilce už pravidelně oddychovala, tak jsem se vymanil z jejího objetí a šel za Vojtou. "Jak je na tom?" "Lepší, když jsem ji řekl, že večer jsme chtěli jít oslavovat, tak souhlasila a slíbila mi, že dneska nepije." "Okey." "Máš už nějakou vyvolenou?" "Ne." "Proč? Jsi mladý, hodný, krásný kluk, tak kde je problém?" "Nechci holku, s kterou budu chodit jen proto, že jsem slavný. Chtěl bych nějakou, která New Element vůbec nezná." "Já jsem vděčnej Ondrovi." "Asi to chce ještě čas." "Třeba bude nějaká na výšce." "Třeba, ale..." "Žádný ale, jednou budeš šťastnej jako já se Sabinkou." "Snad." "Ok, měníme téma. Co bude na oběd?" "Pizza?" "Fajn, nějakou objednej, jdu se na mou princeznu podívat." "Dobře." Opatrně jsem otevřel dveře a podíval se na moje zlatíčko. Pořád spala, opatrně jsem si k ní lehnul, aby se neprobudila. Přitáhl jsem si jí k sobě a hladil ji po zádech. Nehorázně moc ji miluju, kdyby se jí cokoliv stalo, dal bych jí klidně i svůj život jen, aby tu mohla zůstat. I když se trochu pohádáme a je to její vina, tak se to snažím vyžehlit já. Zažila toho moc za svůj život, nepotřebuju, aby se ještě víc trápila. Z mého přemýšlení mě probudil princeznin hlas. "Nad čím přemýšlíš?" "Nad tebou." "Já?" "Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat." "Miluju tě." "Já tebe víc." "Chceš se hádat?" "NE." "Tak tichučko." "Dobře mami." "Jak dlouho jsem spala?" "Tři hodiny." "Tolik?" "Jo, je ti trochu líp?" "Trochu." "Jsi moje princezna." "Víš, co mě na tobě nejvíc udivuje?" "Co?" "Jsi tu se mou, i když tě od sebe odháním. " "Pro tebe tu budu vždycky i kdybys šla proti mně nožem." "Jsem ráda, že tě mám." Vrhl jsem se jí na rty a vyhoupl si jí na sebe. Začala třetí světová válka jazyků, aby se neřeklo tak jsem vyhrával, já vím jsem hodnej. Zapletla si prsty do mých vlasů, jemně tahala, ale dalo se to vydržet. Já svoje ruce přemístil na její dokonalý zadeček. Došel nám dech. "Navždy?" otázala se zmateně. "Spolu," jediné, co jsem na to mohl říct. Chtěl jsem pokračovat v líbání, ale ona si zpátky sedla na postel. "Děje se něco?" "Bojím se." "Čeho?" "Že to dopadne stejně." "Co?" "My dva. " Přitáhl jsem si ji k sobě, chytl za ruce a podíval se jí do očí. "Mohlo mi dojít, že na to dojde. Kdybych tě nechtěl, řeknu ti to rovnou a nebudu tě tahat za nos. Čekal jsem na tebe takový čas, ted' bych se tě jen tak nevzdal. Vlastně, proč bych si hledal jinou, jsi dokonalá a všechno umíš. To, že jsi v posteli nejlepší je jen plus pro tebe. Nedivím se ti, že se bojíš. Neboj vždycky tu budu pro tebe i kdybys byla proti mně. Kdyby se cokoliv stalo, dal bych ti svůj život, jen abys mohla žít. Věř mi, já ti neuteču a budu tě milovat navždy." Na konec svého monologu jsem jí dal pusu na nos a opřel si čelo o to její. "Miluju tě princezno." "Miluju tě Luky." "Dnešek si všichni užijeme." "Dobře." "Dáš si pizzu?" "Ráda." Vstali jsme a šli za Vojtou.

Sabča:
"No ahoj." "Ahoj." "Už je ti dobře?" "Celkem jo, mám už i hlad." "To je naše holka." Všichni jsme se vrhli na pizzu. "Učíš se na zkoušky?" "Snažím se, ale moc mi to nejde, když mě rozptylujete." "To není pravda." "Možná né ty, ale tvůj spolubydlící." "S tím už souhlasím. Uvidíme příští rok, jak bude ve stresu z matury." "To nás snad i vypakuje z bytu, aby měl klid." "To jo." S Vojtou jsme se tomu smáli, zatímco nás Luke propaloval pohledem. "Tak radši změníme téma." "Ok, v kolik půjdeme do klubu?" "Tak kolem sedmé?" "Jo, to bysme mohli." "Dáme vědět klukům, at' se můžou jít nachystat?" konečně se do konverzace pustil i Lukášek.