Všechno má svůj čas

Hard

Dneska jdu zase na kontrolu a vážení, snad jsem aspoň něco přibrala. Jím, celkem i dobře a už jen dvakrát nebo třikrát zvracím. Strašně mi všichni pomáhají a hlídají mě, to mě sice těší, ale občas mi to leze i na nervy. Za chvíli mě má vyzvednout Kaša a potom půjdeme na kafe.
   "Dobrý den, Sabino." "Dobrý den." "Tak se vyslečte a zvážíme tě." Vyslékla jsem se a stoupla si na připravenou váhu. "Zdá se mi to nebo máš 46 kilo?" Podívala jsem se na čísla a ano přibrala jsem kilo. "Jóó," vykřikla jsem až moc nahlas. "Jen tak dál, Sabinko. Obleč se a promluvíme si." Zase jsem se oblékla do dnešního outfitu.

"Změnilo se něco od minule?" "Jak jsem to všem řekla, tak se začali strašně moc starat a někdy až tak, že mi to leze na nervy." "Zkuste jim nějak rozumně říct, aby s tím trochu přestali. Přeci jen, když vás někdo podporuje, tak to jde líp." "Já vím." "Co tě přesněji štve?" "Každý se ptá jestli mi není špatně, jestli se mi nechce zvracet, nebo jestli nejsem unavená, vypadáš vyhuble, jdou ti vidět kostičky, kolikrát jsi už zvracela, proč jsi taková, atd..." "Musíš pochopit, že se o tebe bojí. Přeci jen tvůj život nebyl lehký." "Vím, jeden z důvodů proč jsem to nikomu neřekla byl ten strach o mě. Už když jsem měla leukémii, nikomu jsme nic neříkali, aby o mě neměli strach." "Nikdy nevíš, kdy ti život skončí." "Nad tím nepřemýšlím, žiju teď." "Tak je to správné. Myslím si, že je to pro dnešek vše. Tak zase ke konci května se objednej." "Dobře, zavolám, nashledanou." "Ahoj." Vyšla jsem z ordinace a šťastně jsem se podívala na Kašu. "Dobré zprávy?" "Kilo je tam." "Šikulka." Objal mě. "Kam to půjdem oslavit?" "Třeba do ... nech se překvapit." "Fajn."
    Právě sedíme v Golden Café, no jo tady kluci chodí často. "Máte vybráno?" Přišla servírka. "Dvakrát Pannacota s čokoládou a dvě coly." "Dobře." "Ani sis mě nenechal vybrat." "Vím, co si zasloužíš." "Takže to i platíš?!" "No jo, když jsem tě pozval já." "Neboj, příště tě zvu na oběd." "Vaříš?" "Hmm ... Ne." "Ahoj, co vy tady děláte?" Přepadl nás David Šťastný. "Oslavujeme kilo." Pod stolem jsem musela Libora kopnout. Ten se na mě nenávistně podíval. "Co?" "Fajn, sedni si bude to na delší dobu." Posadil se a taky si objednal. "Mám asi dva a půl měsíce bulimii. Může, za to tady Káša, ale my jsme si to už vyříkali. No a tak, co tři týdny chodím na kontroly a dneska jsem tam byla a jedno kilo nahoře." Jenom na mě hleděl. Přinesla nám objednávku a David stále mlčel. "Řekni už něco." "Já nevím co, zaskočilo mě to." "Všechno se zlepšuje, neřeš to. Udělal chybu, on to ví, a teď si to odpykává." "On nebo ty?" "Já, ale on za to nemůže. Neřeš to, prosím," pohladila jsem Davida po noze. "Fajn." "Měl bys zájem 1. 5. se účastnit charitativní akce baletní školy?" "Kdo tam bude??" "Spousta zpěváků, youtubeři a hokejisti. Samozřejmě i jídlo a pokud bys chtěl, tak můžeš vzít svoji polovičku a počkat na půlnoční ohňostroj." "Promyslím to!" "Dobře." ...  Kluci byli po celou dobu potichu. Je mi jasné, že David teď Libora nesnáší, ale já jsem to vzala a žiju. "Asi půjdu." "Hodím tě," ozval se Káša. "Ne to je dobrý, vy dva si máte co říct." "Nemyslím si." "Vždyť nemůžeš dojít domů." "Já si poradím."
~~~
Den před velkou akcí. Jsem nervózní, jak nikdy a taky se to na mně projevuje. Zvravím víc, než normálně. Naštěstí by se měli všichni hosté dostavit, no jen Voxel to moc nestíhá. "Mami mohla bys mě hodit do školy?" "Promiň zlatíčko, chystám se na důležitou operaci." "Aha, tak nic." "Jdeš se tam podívat?" "Ráda bych." "A Káša?" "Nemůže." "Aha." "To nic projdu se." "Ale opatrně s tou nožkou." "Za pár dnů mi to sundávají." "Já vím, ale buď opatrná." "Neboj se, ahoj." "Ahoj." Opustila jsem dům a hned mě něco zarazilo. Bílá Audi A5.

Vždyť to není naše. Dojdu k autu, a v tom z něj vystupuje nějaký kluk. Zahledím se na něj, projedu celé jeho tělo, já toho kluka znám. Pavel Francouz.

"Pavle?" "Sabi!" "Co tu děláš?" "Děkuju za uvítání." "Promiň," objala jsem ho. "Tohle je lepší, a jinak jsem tě chtěl před zítřkem vidět." "To je od tebe milé, ale musím tě zneužít." "Co po mně chceš?" podíval se na mě vystrašeně. "Jen bych potřebovala hodit do školy?" "Kvůli zítřku?" "Přesně tak." "Nasedat, ale budeš mě muset navigovat." "Jak jinak, když se tady někdo nevyzná." "Sorry, že nejsem ze Zlína." "Bla, bla, bla." "Hahaha, tak si už nastup." Nastoupila jsem a Francík hned za mnou. "Tak kam?" "Chvíli rovně a potom doprava." "Okey, a co noha?" "Za pár dní to jde dolů." "A pak cvičení, co?" "Přesně tak, ale co mi zbývá?" "No jo, když jsem byl malý taky jsem si pěkně zlomil nohu." "O tom jsi mi říkal." "Jdeš na mistrák?" "Lístky a propustku jsem dostala na narozeniny, takže tak no. A co ty?" "Objevím se tam. A jak jako propustku?" "Pavy." "Oh, a já co?" "Příští rok tam budeš hrát." "Proč jseš si tím tak jistá?" "Vyhráli jste titul!" "To vy minulou sezónu taky a Libor nikde." "Ještě není připravený!" " A já jo?" "Jsi starší a zkušenější. Libor je sice šikovný a obratný, ale ještě není v mnoha zákrocích jistý." "Takhle mluvíš o svém bývalém?" "Jo?" "Většina holek se se svým ex nechtějí ani vidět a ty ho chválíš?" "Vyříkali jsme si to, vlastně to udělal pro moje dobro." "Ale mohl se s tebou normálně rozejít a né podvést!" "Prosím, neřeš to a teď doleva." "Ale..." "Prosím." "Fajn, mlčím. A ten nový se o tebe stará hezky?" "Až moc." "To je dobře a co Kája?" "Starám se o ni až moc krásně." "Tak by to mělo být. A nechtěla přijet taky?" "Ne, s mamkou už byla delší dobu domluvená, tak to nechtěla rušit." "V pořádku, tak ať si někdo užívá se svou maminkou." "Fůrt je mimo?" "Bohužel." "Zkoušela jsi s ní mluvit?" "Jo, ale nic nepomáhá. Chtěla jsem, aby mě odvezla do školy, ale má před důležitou operací, takže kdybys nedojel, jdu pěšky." "To mi je líto." "Mně taky... Jsme tady." "Pěkná škola." "Co čekáš od baletu?" "Taky pravda." Vystoupili jsme a šli se podívat dovnitř. "Sabinko!!" Ujala se mě paní ředitelka. "Dobrý den." "Ahoj, dítě moje a ten pohledný kluk po tvém boku je?" "Pavel Francouz, jeden ze zítřejších hostů." "Ráda Vás poznávám pane Francouz, já jsem Kamila Kopečná, ředitelka téhle školy." "Těší mě." "Potřebujete s něčím pomoc?" "Sabi, ty?" "Jo já, sice skoro nemám nohu, ale nejsem mimo hru." "Už tak jsi pro nás udělala hodně." "A Pavel by nemohl pomoc?" Plácla jsem ho po zádech. "Potřebovali bychom dodělat hernu." "O to se postaráme, že jo Pájo?" "Sice nevím o co jde, ale dobře." "Tam budeš zítra." "A co máme vlastně za program?" "Nejdřív budete mít takovou tiskovku a potom si s vámi děti budou hrát." "Jak jako hrát?" "Ty a Káša budete v bráně a zbytek si s němi budou přihrávat." "Neřekla jsi mi ať si vezmu ochranu." "Doufej, že o to nepřijdeš!" "Příště ti zas něco slíbím." "No tak Franci, nezlob se!" "Tak jdem na to!" "Jsi nejlepší!" "Já vím." "Pojď radši pracovat."
   Po třech hodinách měl hotovo. Dvě branky naproti sobě, "mantinely" jsme oblepili všemožnými nálepkami s motivem hokeje, poskládali jsme hokejky a nachystali lavečky. "Zvládli jsme to!" "Teď bych si něco dal." " Za tak skvěle odvedenou práci, tě zvu na večeři." "Přijímám!"