Všechno má svůj čas

BERANI DUC

Dneska konečně po dlouhé době jdu na hokej a zrovna na play-off s Kometou. Doufám, že Ševci vyhrajou. Mohli by zase postoupit do finále a obhájit titul. Jsem strašně vděčná #39Liborovi za lístky. Kdybych nebyla v tomto stavu, tak bych tam byla celé play-off, ale né já musím být marod.
Stojíme před stadionem, pár lidí na mě nenávistně hledí. Ku*va, ale to on mě podvedl. Zapípal mi mobil.
L: Nechcete po zápase hodit domů?
S: Ne, mamka by nás měla vyzvednout.
L: Nemůžeme si promluvit?"
S: Ne, teď se musíš soustředit na play-off!
L: Potom jo?
S: Možná.
L: Díky.
S: Teď vychytej výhru!
L: Jak si přeješ :-)
Už jsem mu neodepsala. "Půjdem si sednout?" "Kam to vlastně je?" "Asi na balkon." "Ukaž," podíval se na ně. "Ty vole, ségra, to není pro veřejnost." "Máme štěstí." "Asi tě má rád." "Nech to být." "Fajn."
Sedíme na svých místech, nevěřila jsem, že se sem někdy dostanu. Díky Libore.
Kluci se jdou rozbruslovat. Všimne si nás, i přes masku poznám, že se usmál. Jezdili na něj a on se fakt snažil. Jen aby mu to šlo i v zápase. Všimnul si nás i Holas, který nám dokonce i zamával.
Ve 14. minutě Leška náhrává Ondráčkovi, který střílí a dává gól. Celý stadion je v euforii. Vyřvává se: "Jirka" "Ondráček". Do konce první třetiny se moc nestalo.
6 minut po začátku druhé třetiny padá další gól, který střílí Kuba Svoboda. A šest minut na to skóre zvyšuje Pavel Kubiš. A vedení Beranů roste a to díky Romanu Vlachovi. Dochází k střídání brněnských brankářů a místo Čiliaka jde Falter. Ale minutu potom se za Kášova záda dostává puk od Mrázka.
Hned na začátku třetí třetiny zase se za Liborovu stěnu dostane Komeťák Němec. Tři minuty a už má Falter zase, co dělat, protože Ondráček má puk na hokejce, střílí a je to gól. Pět minut do konce Káňa navyšuje skóre na 5:3 a to tak zůstane až do konce utkání a Berani vyhrávají a stav utkání se posouvá na 2:2. Jen tak dál kluci. Po konci zápasu kluci jedou vítězné kolečko a skáčou rybičky.
"Ahoj, beruško, je mi moc líto, ale přivezli nám autonehodu, tak pro vás nemůžu přijet." "Dobře, my se nějak domů dostaneme." "Vážně, mě to mrzí." "Já vím, tak jdi zachraňovat životy." Típla jsem to. "Domů se musíme dostat sami." "Pěšky?" "Asi jo." "Neboj, půjdem pomalu." "Tak jo."
Už nějakou tu chvíli jdeme jen v tichosti. "Co ty a holky?" "Jedna se mi fakt líbí." "A ví to?" "Chodí mě očumovat na tréninky a občas přijde i na zápas." "Musíš udělat první krok, holky nikdy nepíšou první." "Já vím." "Ale teď se soustřeď na hokej a školu!" "Už mluvíš jako mamka." "Aspoň někdo." "Co kdybych tě vzal na záda?" "To není dobrý nápad." "Bože, teď máš míň." "Ale když se zítra nepohneš, je to tvoje vina." "Jasně, ale teď už skoč." Skrčil se a já mu vlezla na záda. "Nepamatuji si, že bys byla někdy tak lehká." "Kdys mě nesl naposledy?" "Taky pravda, ale za to může bulimie." "Už to není tak hrozné." "Ale furt to nejsi ty." "Snažím se." "Vím to a ještě k tomu ten ..." "Nech to být." "Nejsem malej, vím co by si dovolovat neměl, když máš Lukáše a je starší." "Tobě bude brzo 15." "No jo no." "Ale to neznamená, že přefikneš každou." "O to se bát nemusíš." "Pamatuj, že je to dar, tak si toho važ!" "Vím, ale je mi nepříjemné se o tom bavit s tebou." "A s kým jiným? S Patrikem?" "Jen to ne!" "Tak vidíš." "Necháme to na potom, až to bude potřeba." "Dobře, ale kdybys chtěl tak můžu říct Lukynovi nebo Kášovi." "Zatím ne." "Už tě nechám být." "Díky." "Máš zač." "Ticho tam vzadu!" "Hahaha." "Co ty a Luke?" "Jo dobrý." "Ví to?" "Bulimii ani znásilnění neví." "A to všechno řekneš radši svému bývalému?" "Vím jak naši vždycky trpěli, nechci aby si to zažil." "Sice si toho moc nepamatuju, ale vím, že jsi bojovala." "Strašně to bolelo." "Věřím."