Všechno má svůj čas

?Konec?

Lukáš:
Dneska je první únorový den a já zase jdu za Sabinkou, pořád se neprobudila. Asi bych vám mohl říct, co se za tu dobu stalo. Propustili mě z nemocnice, ale i tak jsem tam zůstal. Vždycky po škole jsem šel hned za ní, držel jí za ruku, říkal jí naše zážitky nebo jí kluci něco vyprávěli. Jednou jsem i ucítil, že mi jemně stiskla ruku, ale doktoři tvrdí, že mi z toho všeho už hrabe.
Zase tu sedím, dneska jsem nešel ani do školy, rodiče nejsou proti, tak proč ne. "Princezno, vzbud' se, moc tě miluju a nechci tady zůstat sám." Pusinkoval jsem jí na ruku a ucítil jsem lehký pohyb, můj pohled hned vyskočil k Sabči.
Sabinka:
Co se to stalo? Proč jsem tady sama v bílé místnosti? Vůbec nic si nepamatuju, jen to, že Lukyho zmlátil a byl v nemocnici, ale pak už nic. Chci z tadyma pryč, chci za Lukášem, potřebuju ho! Křičela jsem, ječela, běhala všude možně, ale nic tady nebylo, pouze bílé zdi. Nakonec jsem to vzdala, sedla si na zem a spustila pláč. "Princezno, vzbud' se, moc tě miluju a nechci tady zůstat sám." Zvedla jsem hlavu, otevřela oči a uviděla ho. "Sabinko!" "C- co se stalo?" "Spadla jsi ze schodů a byla jsi týden v umělém spánku." "A- aha." "Tolik jsi nám chyběla." Nevěděla jsem, co mu mám na to odpovědět. "Co se děje?" "Nic, jen nevím co ti mám říct." "Co si pamatuješ naposled?" "Tebe v nemocnice." "Uf, aspoň, že tak." "Proč?" "Máš otřes mozku a nemusela jsi si nic pamatovat." "Aha a co se mi ještě stalo?" "Říká se mi to těžce, ale pěkně dlouho si nezatancuješ. Máš sešroubovanou celou pravou nohu aspoň na půl roku a potom rehabilitace." "Aha." "Co se dějě?" "Já jsem bez tance jako hokejista bez bruslí." "Neboj se, my ti budem pomáhat." "Ale to mě na nohy nevrátí." "Kdo říká, že nemůžeš vůbec chodit?" "Nech mě chvíli samotnou." "Dobře." Odešel a já vůbec nevím proč jsem na něj vyjela, přeci on nemůže za to, že jsem nemehlo. Klep klep. "Dále." "Dobrý den, slečno Lipsová." "Dobrý." "Jak se cítíte?" "Strašně." "Co vás bolí?" "Noha a srdce." "Srdce?" "Bezdůvodně jsem vyhodila svého přítele z pokoje." "Ten co sedí na chodbě a má hlavu v rukách?" "Asi jo." "Měla byste vědět, že u vás byl každý den, držel vás nad vodou. Říkal vám vaše zážitky. Plakal nad vaší postavou. Je to nejlepší, co vás potkalo." "Já vím." "Sestřička vám donese prášky proti bolesti, ale tamto si musíte vyřešit sami." "Dobře, pošlete ho za mnou?" "Dobře." "Děkuju." "Pane Cestr, běžte za svou slečnou, ale opatrně, musí být v klidu." "Nebojte se." Zavřel za sebou dveře, sedl si na židličku aniž by se na mě podíval. "Je to pravda, že jsi tady byl každý den a říkal mi naše zážitky?" "Hmm" "Podívej se mi do očí!" Nic. "Nebudu to 2x opakovat." Jak mi ty jeho hnědoočka chyběly. "Strašně moc ti děkuju, že jsi tu se mnou byl každý den a věřil v mě. No a já se ti omlouvám, že jsem na tebe bezdůvodně vyjela." "To by udělal každý." "Věř mi, chtěla jsem se probudit, ale nešlo to." Chytla jsem ho za ruku. "Pamatuješ? Navždy!" "Navždy spolu." "Chyběl jsi mi." "To ty nám taky." Silně mě objal, tolik mi to chybělo.

Další díl je tady zas. Omlouvám se, že dlouho nic nebylo, ale bylo toho na mě moc, ale ted' by to mohlo být doopravdy pravidelně. Tak snad se to povede. Děkuju strašně moc za 2 250 reads, velká opora.

#39