Všechno má svůj čas

Vyšetření

Asi vás zajímá, co se ještě večer dělo. S Vojtou jsme pořád procházeli fotky a ještě nám jich hodně zbývá, potom přišel doktor a oznamoval mi, co všechno se mnou dneska bude. Můžu vám říct, že nic pěkného.

Vojta:
Trvá to už věčnost, nechci být zlý, ale mohli by si ti doktoři pohnout. Už tu čekám 2 hodiny a pořád nic nevím. "Pane Drahokoupil?" oslovil mě její doktor. "Ano?" "Bude to ještě na dlouho, tak jestli chcete někam jít, můžete." "Dobře, zajdu koupit Sabince nějaký dárek." "Bude ráda až se probudí." "Co??" "Jak jsem vám už včera říkal, tak toho bude dneska na Sabinku moc, tak by bylo lepší kdyby spala." "A můžu tu s ní ještě zůstat?" "Ale jistě." "Děkuju."
Vrátil jsem se z květinářství a na mojem místě seděl Libor a Pája. "Co vy tady?" "Já jsem se přišla rozloučit a tady Libor chtěl vidět svou sestřičku." "Aha, ale doktor říkal..." "My víme co říkal, jen si k ní na chvíli sedneme a půjdeme." "Fajn. Už je na pokoji?" "Zatím ne, ale je na posledním vyšetření." "Okay."
"Pane Drahokoupil," budil mě zase ten doktor. "Co zase?" "Jen že Sabina už je na pokoji. Výsledky by měli být zítra." "Dobře a máte už nějaké předtuchy?" "To co jsem vám říkal." "Aha. Tak děkuju."
Všichni tři jsme vstoupili do jejího pokoje. Byla tak bledá a slabá. Chudák můj, je to hrozný pocit vidět svou nejlepší kamarádku na dně svých sil. Seskupili jsme se okolo postele, já a Pája jsme ji vzali za ruce, Libor na ní jen bezduše hleděl. Začala pomalu otvírat oči. "Vojti?" "Neboj se, jsem tady s tebou. Doktor říkal, že máš být v klidu a spát." "Dobře." "Máš tady Páju a bráchu. Tak měj zavřené oči, odpočívej a jen poslouchej." "Hmm." Začala ji hladit po ruce. "Sabinko, já jsem se přišla rozloučit. Pozítří odjíždím, vím že bys byla radši kdybych tady zůstala, ale máš tady Vojtu a kohokoliv jiného. Ty víš, že si o tom myslím svoje, ale mohla bys to říct Nelly, aby za tebou na chvilku přijela, přeci jen jste se dlouho neviděli. Vojta tu taky nebude moc dlouho." Snažila se něco říct, ale Pája ji umlčela. "Ty buď ticho, jo?! Budeme si každý den psát a volat. Budu tě podporovat na dálku, jak jen to půjde. Musíš zůstat silná, nejen kvůli rodině a kamarádům, hlavně kvůli Lukynovi. Jsi jeho zlatíčko."
Ještě chvíli tak budu brečet. Vstal jsem a odešel pryč z nemocnice. Sedl jsem si na nejbližší lavičku, dal hlavu do rukou a skoro se rozbrečel. Ucítil jsem ruku na svých zádech. "Netrap se, Vojti! Je silná holka zvládne to!" "Já vím, že jo, ale já ne. Sice jsem s ní rád, ale takhle se trápit už nezvládám." "Jsi jediný koho má, nepočítaje Lukáše. Vím, že to není lehký, ale věř mi, že je to lehčí než nervy s leukémií. To byl hrozný pohled tohle je oproti tomu nic. Teď utři slzy a vrať se za ní!" "Fajn." Společně jsme se vrátili za Sabčou. Libor u ní seděl, držel za ruku a vykládal ji historky z kabiny.
Pomalu se blížil konec návštěvních hodin. "Tak my asi už půjdem, ať si Sabinka odpočine." "Dobře." "Drž se, uzdrav se a budeme si volat. Mám tě ráda!" Dala jí pusu na čelo. Sabča se pouze usmála. "Zítra doma, sestřičko." Lehce ji objal. Takový sourozenecký vztah se jen tak nevidí. Páju a Libora jsem doprovodil k autu, třeba mezitím Sabinka usne. "Děkuju za všechno Pájo!" Silně jsem ji objal. "Není za co, kdyby se cokoliv dělo volej!" "Budu! A užij si to tam a něco nám dovez!" "Dobře, ahoj." "Ahoj a my Libore, se uvidíme zítra."
Vrátil jsem se do pokoje, kde Sabinka hleděla z okna. "Proč nespíš?" "Nemůžu, moc přemýšlím." "Tak nepřemýšlej a spi!" "Chytneš mě za ruku?" "Dobře, ale jen pokud usneš." "Pokusím se."

Bráška:

Takže, lásky pásky, jsem zpátky. Na lyžáku jsem přežila, ale první dny jsem měla co dělat. Už asi tušíte, co se bude dít. Chtěla bych se vás zeptat jestli byste chtěli charakter ask? Že byste se ptali postav na otázky, co vás zajímají. Tak kdo by chtěl pište do komentářů!! Děkuju
#39