Všechno má svůj čas

Bráška

Dneska má můj bráška 15, i když je mladší jak já, tak občas mám pocit, že on tady je ten starší. Všechno by bylo v pohodě kdyby tady byl můj odvoz. Sotva jsem vylezla z vlaku, udělala pár kroků a málem šla k zemi. "Sabi, omlouvám se, ve městě byla zácpa." "Důležité je, že jsi tady." "Jdeme?" "Mohla bych se tě chytnout?" "Jo, jasně. Jak to jde?" "Trochu blbá otázka ne? Kášo, jsem vůbec ráda, že jdu. Kdybych neměla po ruce Lukyho, tak jsem si už rozbila hubu." "Budeš cvičit, chodit na rehabilitace a všechno bude dobrý." "Hmm." "Taky jsem měl zvrtnutý kotník a vidíš, chodím. Sice to bolelo, ale jsem tady a hokej hraju dál. Vůbec se neřídíš tím, co máš na zádech." "Hmm." "Chci ti jen pomoc a ty nám odoláváš. Ty všem pomáháš, ale nenecháš si sama pomoc, když to potřebuješ." "Všeho si vážím, jen když jsem potřebovala pomoc, nebyla mi dopřána." Jen se na mě lítostivě podíval. "Díky za odvoz." "Rádo se stalo a užijte si oslavu." "Nepřijdeš?" "Je to oslava pro kamarády." "Ty jsi co?" "Ale..." "Fajn, přemlouvat tě nebudu." "Tak ahoj." "Ahoj."
"Jsem doma." "Ségra?" "Aspoň ty," vykoukl brácha z kuchyně. "Co se děje?" Pomalu jsem za ním došla a uviděla tu spoušť v kuchyni. "Mamka mě ráno vzbudila s tím, že má něco důležitého a dneska tu nemůže být." "Bože, ... Jen se převleču a jdu ti pomoc." "Děkuju." "Pro tebe cokoliv." Převlékla jsem se a pustila se do toho. Sotva jsem začala, tak mi začal zvonit mobil. "Vezmeš to prosím a dej to nahlas." "Jistě, čau Ondro." "Libore?" "Jsem tu i já, jen mám špinavé ruce." "Aha, tak večer jsem mluvil s trenérem a prý by to šlo, ale lístky na zápas bohužel ne." "To je dobrý, budou mít strašnou radost." "Nic to nebylo, jo a chtěl bych se ti za včerejšek omluvit." "Ne, to já bych se měla omluvit, je toho na mě moc." ... "Tak já se s nimi domluvím a dám ti vědět, ale asi to bude tak nějak, jak tam budu já." "Tak jo, budu se těšit." "My taky, čau." "Ahojte." Fajn, to by bylo. "Jsi v pohodě ségra?" "Jo, jen si potřebuju odpočinout." "Sedni si a já něco udělám." "Co máš dalšího v plánu?" "Dort jsi udělala, tak asi nějaké jednohubky a přemýšlel jsem, že bych mohl zavolat i pro pizzu. Nechci tě moc namáhat." "Co mají kluci rádi, kromě těch vašich doplňkových blbostí ?" "..." "Kam chodíte?" "Na pizzu, do mekáče nebo KFC." "Také nezdravé." "Hmm... Jo." "A proto ten zdravý dort." "Hele uděláme nějaké chuťovky, objednám pizzu a upečeme hranolky." "Fajn. Kolik vás tady bude?" "Asi deset." "Aha." "Neboj, pohlídám je." "Jen aby, ale ten bordel uklízíš ty!" "Mě v tom necháš?" "Jo!" "Nesnáším tě!" "Miluju tě, bráško."
Kluci se pomalu hrnuli a já chtěla ještě předat svůj dárek. "Libore, můžeš na chvilku?" "Sabi!" "Bude to rychlý." "Fajn." "Chtěla bych ti popřát. Všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, lásky a mnoho hokejových úspěchů," předala jsem mu narozeninovou krabici. "Děkuju Sabinko, za všechno." Otevřel ji a uviděl chrániče na zuby, pásky na hokejky a tričko. "Víš, že jsi nemusela." "Jen se podívej na to tričko."

"Miluju tě, sestřičko," silně mě objal. "Já tebe taky a teď běž za klukama. Kdyby jsi něco potřeboval budu u sebe." "Děkuju."
"Ségra, jdeme s klukama ven." "Ale do půlnoci doma a žádný chlast!" "Ano mami." "Padej." "Díky." "No jo." Kluci odešli, a co já teď? "Luky?" "Ahoj, zlatíčko. Tak jak to jde?" "Šli někam ven a nechali mě tu samotnou." "Mamka zas není doma?" "Ne."
"Co tentokrát?" "Prý něco důležitého a bráchu nechala samotného a většinu jsme dělali spolu." "Nechci být hnusný, ale nepřijde ti to trochu už moc? Tvůj brácha má narozeniny a sere na něj." "Já vím. Ani nevíš, jak to bolí, že nás vyměnila za něj." "Všechno bude dobrý, princezno." "Má jediné štěstí, že má dneska noční, jinak by dostala." "Nemělo by to být naopak?" "Co mi zbývá?" "Co Ondra?" "Prý to půjde, ale zápas ne." "Aspoň něco, kluci si to zaslouží." "No jo, každýho kluka sen je vidět svého hrdinu naživo." "To se mi ještě nestalo." "Kdo to je?" "Jeden basketbalista. A ty?" "Mým hrdinou je můj táta." "Rád bych ho poznal." "Líbil by ses mu." "No jo." "Jsem po dnešku unavená." "Jdi si lehnout a zkus usnout." "Dobře, ahoj." "Ahoj." Típla jsem mu to a do chvilky jsem byla tuhá.
23:48 ozvali se divné zvuky z venku, zase. Vzala jsem si deštník, jo opravdu se tím ubráním. Otevřela jsem hlavní dveře a na trávníku se válel brácha. "Libore?!" "Ahoj, Sabinko." Ani se nepokoušel zvednout. "Tys pil?" "Trošku." "To ti budu věřit." Snažila jsem se ho zvednout, ale byl moc těžký. "Libore, zvedni se!" Nic, co s ním mám jako dělat? Nechat ho tady nemůžu. Vrátila jsem se do domu pro mobil a zavolala mu. "Promiň, že tě tak pozdě ruším, ale mám problém." "Co se děje?" "Brácha se ožral a nemůžu ho dostat domů." "Budu tam do deseti minut." "Díky, Kášo." Sedla jsem si vedle něj a hladila ho po zádech. Čekala jsem, že to časem přijde, ale už v 15. Já jsem se poprvé opila po maturitě, kdy jsem se dozvěděla, že jsem odmaturovala. "Jsem tady." "Konečně." Vzal ho do náruče a odnesl do postele a já jsem donesla kyblík. "Díky, že jsi mi pomohl. Jinak by ho mamka tam našla ještě ráno a to by byla dvojitá rána." "Vím, jaké to je." "Když jsme my byli mladí." "Hele zas tak dávno to není." "Táhne nám na třicet." "Času dost." "Takže zveš na panáka?" "Zítra?" "Tak jo." "Doufám, že dojdete!" "Jestli se dá dohromady." "Už nikdy nebude chtít pít." "Taky jsem si to říkala." "No jo, tak já půjdu." "Dobře a ještě jednou děkuju." "Nic se nestalo." Káša odjel a já si šla lehnout za tím svým volem.
Ráno:
"Sabi?" "Hmm." "Asi umřu." "Dobře ti tak." "Bylo to hrozné?" "Válel jsi se po trávníku a Libor tě musel odnést do postele." "Asi budu zvracet," rychle se zvedl a utíkal na záchod. Vzala jsem z lékárničky prášek, z ledničky vodu a vydala se za ním. "Tady a mamce něco nakecám." "Děkuju." "A v pět vyrážíme." "Fajn." Odešla jsem z jeho pokoje a šla si udělat snídani. Bouchnutí dveří. "Jsem doma." "V kuchyni." "Jak to včera dopadlo?" "V rámci možností," odfrkla jsem. "Děje se něco?" "Co by se mělo dít?!" "Víš, že mi můžeš věřit." "Tak co bylo důležitější než tvůj syn?" "... Patrik." "To jsem si mohla myslet." "Ale..." "Znáš ho dva měsíce, ale Libora patnáct let a vykašleš se na jeho narozeniny? Ani nevíš, jak ho to bolelo." "Je ti líp?" "Ne, bolí mě když na tebe musím křičet. Vyměnit svýho syna za chlapa, který tě nebere vážně, je vrchol." "Promiň." "Mně se neomlouvej, jinak dneska zůstává doma, nebylo mu dobře." Sebrala jsem se a šla si pročistit hlavu.
"Dobrý den, tady Sabina Lipsová." "Á dobrý den Sabinko." "Máte u sebe kluky?" "Ano." "Mám pro vás dobrou zprávu. Sice to není ono, ale teď se s tím bohužel nedá nic dělat, ale i tak to bude snad super. Zařídila jsem, aby se vaši kluci mohli potkat s národním týmem a podívat se na jejich trénink." "Myslíte to vážně?" "Ano, mám tam pár kamarádů a jestli by to bylo málo, tak tam bude Holík a Kašík." "Jak je to možné?" "Jak jsem říkala, mám tam pár kamarádů." "Strašně moc děkujeme a kdy by to bylo možné." "Kdyby kluky mohli pustit?" "Zeptám se a dám vědět." "Dobře, já do Prahy jedu zítra, takže stačí jenom říct a můžu všechno domluvit." "Jste strašně hodná." "Nic se nestalo a kdybyste nesehnali hotel mohli byste přespat u mě. Já bych přestala u kamarádů." "Děkuju, dám vám vědět." "Dobře, tak se zatím mějte, na shledanou." "Na shledanou." Aspoň někdo bude mít dneska radost. Přišla jsem domů a to jsem opravdu nečekala. "Co tady chceš?" "Prý jste se zase pohádali." "Díky tobě." "Mně?" "Jo ty, kvůli tobě nechala svého syna na holičkách s celou oslavou narozenin." "To jsem nevěděl." Draly se mi slzy do očí. "Užili jste si to aspoň?" "Víš, že jo?" Vyběhla jsem schody a zavřela se u sebe. Strašně to všechno bolelo, nevím jestli noha víc nebo to, jak se zachovala. "Sabinko?" "Hmm." "Můžu?" "Jo," posmrkla jsem. "Stalo se něco?" "Ne, jen to na mě spadlo." "Nechtěl jsem ti udělat takové potíže." "Kdyby se cokoliv kdykoliv stalo, vždycky vždycky tu budu pro tebe, i kdyby ses měl válet po trávě." "Ani mi to nepřipomínej." "Už nikdy nebudeš pít?" "Co blázníš?" "Ale až od 18." "To ti můžu slíbit." "Budu ti věřit." "Kdy ses ty poprvé opila?" "Po maturitě, já, Verča, Pája a Filda. Dozvěděli jsme se, že jsme odmaturovali a Filda neměl doma rodiče, takže jsme si u něj udělali menší párty, a tak nějak to potom šlo už samo." "Ale ty moc nepiješ." "Radši se vzdám alkoholu, než zase do nemocnice." "Aha." "Co kdybychom zašli na oběd a potom šli na zimák?" " Tak jo, jdu se nachystat." "Běž."
"Jdeš do fronty?" "Jo, potřebuju plakát do svojí řady." "Někam si sednu a počkám na vás." "Dobře." Bráška má doma na zdi řadu plakátů z každé sezóny a dneska nesmí chybět.
"Máš všechny?" "Jo." "Neptal ses, jak dlouho to může trvat?" "Káša říkal, že se urve hned, jak to půjde." "No jo." "Nechceš něco?" "Vodu prosím." "Ok." "Peníze máš?" "Jo." Libor odešel a ke mně si sedl nějaký kluk. "Sabinka, že?" "Jo." "Moje sestřička tě obdivuje a bojí se ti to říct, tak poslala mě." "Přiveď ji." "Dobře." "Co to bylo za kluka?" "Jen plní přání své mladší sestry." "Něco jako já." "Sabi, tohle je Anička." "Ráda tě poznávám." "Já tebe taky." "Jak dlouho už tancuješ?" "Tři roky." "Musíš být šikovná." "To ona je." "Proč už ty netancuješ?" "Chtěla jsem změnit obor a potom jsem měla zranění, takže teď jsem vůbec ráda, že můžu chodit." "To mi je líto." "Nic se neděje. Ke komu chodíš?" "K paní Francové." "Tam jsem chodila taky, ale víš kdo je ještě lepší? Moje kamarádka Natka Kopečková." "Vážně?" "Ano, je strašně fajn a jak je mladá, tak vás naučí něco z moderního baletu." "Páni, tam chci." "Zkus to, bere celý rok." "Dobře a mohla bych poprosit o fotku?" "Samozřejmě." "Úsměv holky!" "Děkuju moc Sabinko." "Nemáš za co!" Někdo mi zakryl oči. "Hádej!" "Kdo jiný než ty!" "Podle čeho jsi mě poznala?" "Nezměnil si voňavku od té doby, co nejsme spolu." "Ona všechny pozná podle voňavky." "To je pravda, New Element nemají šanci. A ty už taky!" "To není fér, že mě takhle zná." "A ty mě snad neznáš?" "Jo-o." "Našli jste si nějaký hotel?" "Abych řekl pravdu, tak jsme ani nehledali." "Fajn, ale spíte v jedné posteli." "Ne!" "Brácha bude spát u mě a vy v pokoji pro hosty." "A co obývák?" "Pohovka není rozkládací." "A kde budeš ty?" "S Lukášem." "Fajn." "Hodní kluci." "Za chvíli asi budeme končit, tak bychom mohli zajít na toho panáka." "Promiň, ale dneska vážně nemám náladu." "Co se stalo?" "Holas, nechci se o tom bavit." "Něco s mamkou?" "Jo." "Nezjistila, že jsem byl mimo?" "To bych ti neudělala." "Co se dělo?" "Můžu to říct já nebo se chceš pochlubit?" "Nechci to rozebírat." "Včera měl s klukama oslavu a navečer šli do klubu. Okolo jedenácté se vrátil a válel se na trávníku. Jelikož byl těžký, tak jsem musela zavolat Kášovi, aby mi ho pomohl dostat dovnitř, kdyby ho mamka našla. Nevím, co by bylo horší." "Neřekl bych to do tebe." "Já taky ne. Začalo to pivem a potom to šlo samo." "Má jediné štěstí, že má tak dokonalou sestru." "Já vím a jsem ji strašně vděčný." Objal mě. "Jsi to jediné, co mě doma poslouchá." "Jsi jediná, která se o mě zajímá." "Neboj se, tento víkend si užijeme." "Kdy chcete vyrazit?" "Asi zítra na večer." "Takže v pátek nepůjdu do školy?" "Ani v pondělí." "Super." "Ale potom všechno doženeš!" "Jasně." "Dobře a potkáme se a tam?" "Do Prahy bychom mohli jet odděleně a někde před centrem bychom se potkali. Nechtěla bych vás o půlnoci někde hledat po Praze." "Fajn." "Sabi, asi bysme měli jít, mamka mi už po třetí volá." "Dobře. Tak kluci, užijte si zbytek dne a my se uvidíme zítra."
"Kde jste byli celý den?" "Šli jsme na oběd a potom jsme byli na rozlučce." "Aha." "Ještě něco?" "Chci si s vámi promluvit." "Sedneme si? Po celém dni na nohách mám celkem dost." "Nebolí to?" "Celkem jo." "Chceš led?" "To je dobrý." "Zlatíčka, strašně mě to mrzí. Hodně jsem o tom přemýlela a uvědomila si, že se vám vůbec nevěnuji. Ale vy nejste skoro doma." "Ty víš,  že kdybys kdykoliv řekla, tak přujedu a zajdeme na kafe." "I když jsem po tréninku unavený, stále jsem schopný slova." "Ale nejdřív bys musela vynechat ho. Sice jsem ráda, že jsi si někoho našla, ale být s ním víc než s náma. My ti teď na víkend odjedeme a můžete být spolu. To jsi ten jeden den nemohla vydržet? Vážně ti je cennějí než tvá krev?" Vydala jsem se k sobě, v polovině schodů mi vypověděla noha a málem jsem spadla. "Sabi!" "Děkuju, bráško." "Pomůžu ti do pokoje." "Děkuju!" "Půjdeš si lehnout a dneska už nic neděláš." "Rozkaz!"