Všechno má svůj čas

Zase doma

Dneska mě konečně propouštějí z nemocnice. Už to tady nepřežiju, sice každý den tu byli za mnou kluci, ale domov je domov. Vyzvedne mě Ondra, protože kluci jsou ve škole. Mohla bych vám říct, co se za tu dobu stalo. No nic moc, byla jsem na spoustě vyšetření, mám nohu v ortéze až do května. Potom rehabilitace a cvičení s nohou, doktor říkal, že když se budu snažit, tak by to do příštího roku mohlo zlepšit. Takže po zbytek roku budu jen líné prase, které nebude dělat nic kromě učení na zkoušky. Nejspíš zítra pojedu domů do Zlína, abych tady klukům nezavazela, doma se o mě aspoń trochu postará mamka.
   "Konečně jsi tady." "Ještě mě zastavil tvůj doktor a dal mi pro tebe prášky proti bolesti."  "Aha." "Tak jdeme?" "Jo." Ondra mi vzal tašku a pomohl mi na nohy. "Dobrý?"  "Jen si potřebuju zvyknout."  "Chceš pomoc?"  "Ne." "Fajn."
   Zase čerstvý vzduch, z toho nemocničního ovzduší se mi dělá špatně. "Vzal jsem si na zítra volno a můžu tě hodit domů." "A jak se dostaneš ty do Prahy?" "Pojedu vlakem, už jsem si našel spoj."  "Okey, díky." "Za nic. Kdykoliv, kdy budeme mít více času dojedeme za tebou." "Hlavně se dobře učte a ty hraj. Já nejsem důležitá, budu mít co dělat se sebou." "Jsi kousek naší rodiny a nesmíme tě zanedbávat." "Přeci budete mít koncerty." "Všechno jde." "Uvidíme se na koncertě ve Zlíně." "Ale to až 13. 3." "Budeme si volat." "Fajn."  "Pomůžeš mi potom sbalit?" "Klidně, ale co?"  "Jen to nejnutnější." "Okok."
   Po tak dlouhé době zase moje postel. "Potřebuješ něco?" "Ne." "Dobře, nebude ti vadit kdybych se na chvilku stavil za Johanem?" "Klidně jdi." "Díky, ahoj." "Ahooj." Ondra odešel a já se uvelebila do Lukyho postele s notebookem plným filmům. První na řadě je LOL(a).
Lukáš:
   Dneska budu mít u svoji princeznu u sebe v posteli. Naštěstí mám už poslední hodinu angličtinu a hurá domů. Ájina zase v klidu. Ještě než půjdu domů musím se stavit v květinářství pro růže a překvapit ji.
   Růže už mám a ted' jen otevřít dveře. Zazvonil bych, ale co kdyby náhodou spala. Popral jsem se s zámkem, vyzul jsem boty a šel jí hledat. V obýváku ani u sebe není, takže je u mě? Otevřel jsem dveře a ona byla v mojí posteli. "Ahoj princezno." "Ahoj miláčku."  "To je pro tebe." "Děkuju, nemusel jsi."  "Musel, pro svoji nemocnou kočku cokoliv." "Přestaň, budu se červenat." "Tak to, abych pokračoval."  "Jdi radši dát ty růže do vody, byla by škoda kdyby uschly díky tvojí nadrženosti." "Hele!" "Ještě to vyvracej." Na toto jsem neměl, co už říct. Radši jsem šel dát růže do vázy s vodou. Vrátil jsem se k Sabči a přilehl k ní do postele. "Tolik jsi mi chyběla." "Viděli jsme se skoro každý den." "Ale nemohl jsem být tak blízko." "To nemůžeme ani ted'."  "Proč?" "Že bych měla nohu v gipsu?" "Budu opatrnej." "Cestr brzdi!" "Víš jak dlouho jsme se nemilovali?" "Vím, ale..." "Mám svoje potřeby." "To mi neříkej, že sis ani jednou, co jsem byla v nemocnici nepomohl pravačkou." "Ne." "Nevěřím." "Tak nevěř." "Hned jak ta bolest trochu odstoupí dám ti vědět." "Slibuješ?" "Slibuju!" "Fajn, ale nějaká pusa by mohla bejt!" "Určitě." "Aspoň něco." Vrhl jsem se jí na rty,v ní se snad v nemocnici probudila dračice, protože líbá víc dravěji než před tím. Zakousl jsem se jí do rtu, zavzdychala mi do pusy.