Všechno má svůj čas

Konečně konec

Luky má dneska závěrečné zkoušky a všichni už budeme mít klid. Odjel už včera ať se může nachystat, ale nevěděl, že se za ním chystám.
Vzala jsem si jen to nejnutnější a vydala se na vlak. Pojedu asi hodinu a půl, což není tak hrozné. Nasadila jsem si sluchátka, pustila hudbu a sledovala krajinu. Taky když někam dlouho jedete kocháte se okolím a děláte, že jste v hudebním klipu vašeho oblíbence? Ne? Naštěstí vystupuju, takže se vaší odpovědi nedočkám.

Jdu si to svým loudavým krokem, takže na Lukyho nemusím čekat tak dlouho. Zrovna jsem se chtěla podívat kolik je, když v tom ze školy vyšel Lukáš se svýma kámošema. Jeden mu něco pošeptal do ucha a on se potom na mě podíval. "Kluci, uvidíme se večer, jo?" a vydal se za mnou. "Ahoj." "Ahoj," silně mě objal. "Co tady děláš?" "Chtěla jsem tě překvapit." "Auto máš kde?" "Jela jsem vlakem." "Prosím řekni mi, že jsi nešla po celou dobu pěšky?" "Ne, svezla jsem se autobusem." "Aspoň že tak." "A co ty?" "Řekl bych, že dobrý. To nejhorší mám za sebou, zítra jen etiketu a mám to." "Šikovný kluk," pohladila jsem ho po tváři. "Co bys chtěla dělat?" "Jedl jsi něco?" "Ty víš, že ne." "Jakou tady máte dobrou restauraci?" "Nech se překvapit." "Dobře." Vydali jsme mně neznámo kam. "Co chystáte večer?" "Jen takovou sešlost." "Zítra máte zkoušky!" "Neboj se, alkohol tam nebude." "Ty tam půjdeš?" "Jo." "Aha." "Ale jsi vítaná, kluci si taky dovedou slečny." "Radši vynechám." "Dobře." Dobře, to mě necháš samotnou, i když jsem za tebou jela tak dlouho??
  
"Zdržíš se do zítřka?" "Ani ne, v sedm mi jede vlak." "Aha," posmutněl. Chtěla jsem zůstat, ale ty jsi si vybral party. "Máte tady něco zajímavého?" "Mám jedno místo, kam tě chci vzít. Ale rád bych se nejdřív převlékl." "Jo, jasně, ráda zase potkám tvoje rodiče." "Dobře."
 
"Jsem doma a vedu návštěvu," zavolal Luky do domu. "V kuchyni," ozvalo se nazpátek. "Pojď," jistil mě ze zadu. "Ahoj, zlatíčko. Tak jak to dopadlo?" "Snad dobré. Mami, pamatuješ si na Sabinku?" "Jak bych mohla zapomenout, ráda tě vidím!" "Já vás taky." "Už je to lepší?" "Snažím se, jsou to malé krůčky a váš syn mi je velkou oporou." "To mě těší, zůstaneš přes noc?" "Bohužel, na zítra ráno už mám domluvenou schůzku." Měla jsem chuť jí říct, že nic nemám a její syn jde před zkouškama chlastat. "Půjdu se převlíct jo?" "Utíkej." Luky odešel a jeho mamka se mi hluboce podívala do očí. "Proč nechceš zůstat? Pravdu, prosím!" "S klukama mají prý sešlost bez alkoholu, ale nechce se mi tomu věřit." "Říkal mi o tom, taky se mi to moc nelíbí. Přijela jsi kvůli němu a on tě takhle zase pošle domů." "Asi jsem mu měla něco říct, ale chtěla jsem ho překvapit." "Mám mu to zakázat?" "Ne, je to dospělý člověk, tak se snad správně rozhodne." "Kdo se správně rozhodne?" "Vysokoškolská komise, bavily jsme se o přijímačkách." "Udělali by tu největší chybu, kdyby tě nevzali." "Takovou šikovnou slečnu nechat jít," pohladila mě po ruce. "Můžeme jít?" "Jasně, nebudu vás zdržovat. Užijte si to, hrdličky."

Luky mě vzal do vážně luxusní cukrárny, kde jsme si povybírali různé dezerty a vydali se mně neznámo kam. "Pojedeme ještě dlouho?" "Nedočkavá?" "Ne, spíš znuděná." "Za chvilku tam budeme, jedu co nejblíž, abys dlouho nemusela jít." "Děkuju," pohladila jsem ho po stehně. "Jsme tady." Zastavil někde v lese. "Jseš si jistý?" "Jo." Vystoupili jsme z auta a Luky si mě hned vzal na záda. "Jsem těžká! Pusť mě!" "Hlavně pevně drž ty dorty!" Zamknul auto a vydal se na cestu. "Zlato, dokážu chodit! Ještě si něco uděláš." "Jak jsi minule dopadla, když jsi šla bez berlí?" "Fajn," řekla jsem otráveně. "Zavři oči!" "Zavřeno." Zavřela jsem oči, zašustělo pár větví a položil mě na lavičku. "Můžeš otevřít." "Páni." Vyskytl se mi výhled na celé Poděbrady. "Stálo to za to?" "Je to nádherné." "Věděl jsem, že se ti tady bude líbit." "Líbí a moc." Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. "Budeme se jenom koukat nebo i jíst?" "Čekala jsem, kdy se ozveš." Rozbalil to a hned se vrhl na čokoládový.

Jedli jsme, povídali a užívali si jeden druhého. "Sabi, je ti dobře? Jsi jakási pobledlá." "Trochu mě bolí hlava." "Radši půjdem." "Dobře." Zvedli jsme se a vydali se na cestu k autu, která trvala krátce, naštěstí. Začali se mi objevovat mžitky před očima. "Co se děje?" "Do nemocnice." Nastartoval a rychle vyrazil do nemocnice, ale z cesty jsem si moc nepamatovala, protože jsem omdlela.

Lukáš:
"Hej Sabi, Sabi." Drcnul jsem do ní, ale nereagovala. Kurva, zrychlil jsem a bylo mi u prdele, že jsem jel na červené a přes povolenou rychlost, tady jde o život! Sotva jsem vypnul motor, tak jsem vzal Sabinku do náruče a vletěl do nemocnice. "Pomoc! Pomoc!" "Pane, co se děje?" "Moje přítelkyně zkolabovala, má bulimii a měla leukémii." "Dobře, odneste ji na pětku!" Položil jsem ji na lehátko a byl jsem vyhnán do čekárny.

Čekám tady snad už hodinu a stále nic nevím. Chodím sem a tam a napadají mě ty nejhorší scénáře. Ne, moje princezna to přežije. "Pane," oslovil mě doktor. "Ano?" "Jelikož nejste její rodina, tak vám mohu pouze říct, že už je v pořádku, ale raději si ji tady necháme přes noc." "Zase leukocyty?" "Je to tak." "Sakra." Nakopnul jsem židli. "Nevíte náhodou, kdy se to stalo naposled?" "Asi koncem března." "Mývá to často?" "Jsme spolu teprve chvíli, ale tohle se stalo už podruhé." "Aha." "Mohl bych ji prosím vidět?" "Ale jen na chvilku, ano?" "Chci se jen ujistit a mít klidné spaní." "Pojďte za mnou." Došli jsme na lůžkové oddělení a doktor mě nasměroval na pokoj 23. Zaklepal jsem a potichu vstoupil, protože doktor říkal, že může spát, ale opak byl pravdou. "Zlato, tolik jsi mě vylekala," přešel jsem k její posteli. "Normálně neomdlívám, tohle bylo výjimečně." "Hlavně že je to v pohodě." Pohladil jsem ji po tváři. "Chtěl bych s tebou zůstat, ale nejsem rodina." "Nic se neděje, stejně jsem unavená a ty by sis měl jít taky lehnout. Zítra máš důležitý den, buď teď nebo v srpnu a to nechceš, takže půjdeš domů, vyspíš se, uděláš zkoušku a vyzvedneš mě tady, jasný?!" "Ano." "Vážně!" "Vážně, neboj se půjdu hned domů." "Dobře," pohladila mě po ruce. "Ahoj." "Ahoj," dal jsem ji pusu a odešel.

"Lukyne, kde jsi?" "Sorry, kluci, ale Sabča omdlela a je v nemocnici, tak chci s ní zůstat." "Nevadí, hlavně ať je v pohodě." "Jo, vypadá to líp, snad to oslavíme jindy." "Nic se nedá dělat, zdraví je důležitější." "To jo, budu muset končit, mějte se." "Jo, vy taky, zdar." A vypnul jsem hovor. Už asi deset minut sedím před naším barákem a přemýšlím o životě. "Lukáši, co tady děláš?" Vysvobodí mě mamka z myšlenek. "J-já ..." Nezvládl jsem to a rozbrečel se mamce na rameno. "Co se stalo?" "Sabča je v nemocnici, ale už je to dobrý, ale i tak." "No tak zlatíčko, bylo toho asi na ni moc." Nevěděl jsem, co na to říct, prostě jsem brečel. "Luky, jdi si lehnout, zítra máš důležitý den a potom se za ní stavíš." "Fajn, dobrou." "Dobrou," pohladila mě po vlasech a já se odebral k sobě. Ani jsem se nevyslékl a padl do postele oblečený. Nastavil jsem budík a šel spát.

Probudil mě ten křáp, kdyby to nebyl můj mobil, tak ho hodin proti zdi. Udělal jsem si ranní hygienu, oblíkl si košili a sako a vydal jsem se do kuchyně. "Dobré ráno." "Dobré." "No ty vypadáš, spal jsi vůbec?" "Řekl bych, že tak dvě hodiny." "Tady máš kafe, snad to pomůže." "Díky." Vypil jsem celý hrnek kávy a vydal se do školy. "Ty ale vypadáš." "Taky tě zdravím." "Zhoršilo se to?" "Ne, to ne, ale bál jsem se asi i usnout, kdyby se něco stalo." "Klid brácho, jdeš jako třetí takže u Sabči budeš za chvilku." "Díky Pavle." "Asi půjdu na psychologa."

Řekl bych, že jsem celkem obstál i komise vypadala spokojeně, takže doufám, že jsem prošel, ale to mi řeknou výsledky až v pátek. Teď jsem na cestě do nemocnice pro Sabinku.
Zaklepal jsem na dveře a vešel dovnitř. "Ahoj." "Ahoj, je ti líp?" "Docela jo." "Můžeš už jít nebo ještě čekáš na doktora?" "Musím podepsat nějaké papíry." "Dobře." "A co ty?" "Snad jsem prošel." "Tak vám to tady nesu," vešel do pokoje doktor. Sabča podepsala pár papírů a my se konečně vydali k nám. "Co kdybychom jeli do Prahy až zítra?" "Souhlasím, chci se pořádně vyspat."