Všechno má svůj čas

Volnost

Lidi, dneska mi mají sundávat ortézu. Po tak dlouhé době volná. Sice nejspíš mi ty šrouby zůstanou, ale je to pro moje dobro. Naštěstí mám schůzku až ve dvanáct, takže nemusím tak brzo vstávat kvůli vlaku.
L: Dobré ráno princezno 👸, v kolik máš přijet??
S: Dobré ráno i tobě 💜, asi 11:15
L: Vyzvednu si tě 😘
S: děkuju 💙💙💙
Odepsala jsem a šla se trochu zlidštit, přeci jen jedu do velkého města.
Ještě 5 minut a už tam budu, musím si koupit jídlo! Byla blbost nesnídat. "Příští stanice Praha, hlavní nádraží." Konečně. Sbalím si svoje věci a čekám dokud nezastaví vlak. Vyjdu z vlaku a hned hledám svého miláčka. No jasně, zase hledí na jinou kolej. Pomalu jdu za ním. "Na koho čekáte, pane?" "Na přítelkyni." "Nebyl támhle ten vlak její?" ukážu tím směrem. "Asi jo." "Tak by ses mohl konečně otočit." "Sabinko!" silně mě objal. "Ráda tě vidím." "Něco pro tebe mám, z které ruky chceš?" "Hmm ... Pravá." Vytáhl bílou růži. "Děkuju moc," dala jsem mu pusu. "A to druhé nechceš?" "Nemusel jsi mi nic kupovat." "Fajn, tak si to sním sám." "Jídlo?" "Jo, bylo mi jasné, že nebudeš snídat." "Znáš mě dobře." "Tady máš." "Waffle s nuttelou a banánem. Vždyť budu tlustá." "I jako kuličku tě budu milovat." "Ještě aby ne." "Pojdeme tam rovnou nebo se chceš někde stavit?" "Asi rovnou." "Nemusíš se bát všechno bude v pořádku. I kdyby něco jsem tady pro tebe, na to pamatuj!" "Já vím, jen se bojím, že se něco pokazilo." "Nohu jsi měla stále v klidu." "Narozeniny, první máj..." "Ale na narozeniny to bylo nutné!" "Aby sis zasunul?" "Aby sis to užila, a užila to nemůžeš vyvracet!" "Fajn, jen se bojím. V mém životě se toho posralo tolik, že nečekám už nic dobrého." "Nesmíš si to tak brát, čeká tě jenom to lepší." Na to jsem neměla, co už odpovědět. "Navždy?" "Spolu!" "A tak to taky zůstane dokud nás smrt nerozdělí." Nevím, co bych bez něj dělala.
"Mám jít s tebou?" "Ano." "Dobře." Vystoupili jsme z auta a šli jsme do nemocnice.
"Slečna Lipsová." Konečně budu moc chodit. "Dobrý den," řekli jsme jednohlasně. "Dobrý den, tak se položte rovnou tady a jdeme na to." Položila jsem se na lehátko, sundal mi ortézu a začal mi s nohou hýbat. "Kdyby to bolelo, křičte!" Různě mi ohýbal nohou v kotníku, koleni a kyčli. Skoro to nebolelo, jen občas. "Tak jo, občas to drhne, ale dám vám na to prášky. Teď zkuste jít, třeba ke svému příteli." Pomalu jsem se postavila a šla k Lukymu. Dívali jsme si do očí. "Zlato, to zvládneš," usmál se. Šla jsem pomalinku, ale najednou jsem byla skoro na zemi. "Děkuju Luky." "Bude to těžké." "Co můžu dělat?" "Budete hodně cvičit a chodit na rehabilitace. Dám vám mastičky a prášky." "Dobře." "První rehabilitace budete mít začátkem června. Kdyby se vraceli bolesti, tak volejte!" "Ještě něco?" "To je všechno." "Dobře, na shledanou." "Na shledanou." Luky mě vzal do náruče. "Nechci, aby sis ublížila." "Zvládla bych to!" "Dělám to rád." Vyšli jsme z ordinace a všechny oči padly na nás. "Všichni se na nás dívají," pošeptala jsem mu do ucha. "Nesu si svou princeznu." "Cítím se divně." "Sotva chodíš." "Ale... " "Žádné ale!" "Fajn." "Pojedeme domů?" "Já bych se chtěla podívat k sobě." "Máš klíčky?" "Jo." "Tak jo, ukážu ti tvůj byt." "Mám jednu prosbu na tebe." "Chci, aby to byl náš byt!" "Co prosím?" "Chci tam bydlet s tebou!" "Vždyť jsme spolu krátce." "Ale známe se věky." "Nevím, co ti na to říct." "Ty víš, co chci slyšet." "Budu tam velice rád s tebou bydlet." "To jsem chtěla slyšet," políbila jsem ho na tvář.
"Připravená?" "Jo." Vzala jsem do ruky klíče a pomalu otevřela. Hned se mi vyskytl pohled na prostornou chodbu. "Zlato, chtěla bych si to projít po svých." "Ale..." "Budeš mě hlídat, věř mi chodit jsem uměla." "Dobře." Rozešla jsem se dál do bytu a hned se mi vyskytl pohled na obývák.