Všechno má svůj čas

Všechno špatné, pro něco dobré??

V uplynulých dnech, co jsem se vám neozvala, tak se toho moc nestalo. Kluci měli dva koncerty a já měla zápis na vysokou, kde asi za dva týdny dělám přijímačky. No a dneska se chystám domů, potřebuju na učení klid a to tady mi není dopřáno, i když jsem u sebe, furt mi tam někdo leze. "Sabi, máš všechno?" "Jo, mám, ale ty se mi nikam už nevlezeš!" "Za dva týdny se uvidíme." "No jo, ale nemusel jsi vstávat tak brzo, řekla bych, že jsme se včera dost rozloučili." "Víš, že bych pro tebe udělal všechno." "Vím." "Jeď opatrně a až budeš doma napiš!" "Napíšu." Pusu na rozloučenou. "Ahoj." "Ahoj, méďo."
I když jsem vyjela po šesté, tak jsem doma byla okolo jedenácté. No jo, D1 a Praha po ránu, není nic pro cestovatele. Když jsem dorazila domů čekalo mě tam nemilé překvapení. On, ten největší kretén na světě. Pobrala jsem si svoje věci a vydala se vstříc utrpení. Odemkla jsem hlavní dveře. "Jsem doma," zakřičela jsem do domu. "V kuchyni." Nadechla jsem se a šla jsem do kuchyně. "Ahoj, zlatíčko." "Ahoj, mami." Objali jsme se a já se posadila naproti nim. "Tak jak bylo? Libor nám hlavně vyprávěl o hokeji." "Jen kdybys viděla ty kluky, jak byli šťastní. Sice byli jen na tréninku a v kabině. Už jen toto jim udělalo neskutečnou radost." "Máš dobré srdce po taťkovi." "A co ty?" "Klasika, nějaké operace a jinak furt v práci." "Ty dneska nejdeš do práce?" "V jednu." "Aha a on?" "... Má až odpolední." "Tak já asi půjdu někam ven." "To ti až tak vadím?" "Jo, ale my jsme si svoje řekli už minule." "Tobě to nejspíš nestačilo!" "Co se tady stalo?" optala se nás mamka. "Nic," řekli jsme naráz. "Dobře."
     Mamka asi tak před půl hodinou odešla a já se pomalu začínala bát, protože ON tady stále byl. Zkusila jsem zavolat bráchovi.
"Sabi, děje se něco?" "Jsem už doma a mamka odešla do práce a Patrik tady zůstal." "Končím až o půl třetí a potom mám trénink s Kášou." "Aha, tak nic." "Ale jestli cítíš, že by ti mohl něco udělat, tak já to zruším a můžeme přijet oba." "Ne, to ne, já jsem zamčená, tak snad to bude v pohodě." "Kdyby se něco dělo, i kdyby jsi jen měla špatný pocit, zavolej. Budu mít u sebe mobil." "Dobře, děkuju, mám tě ráda a ahoj." "Já tebe taky a třeba, aby ses necítila sama, tak zavolej někomu." "Zkusím někoho." "Tak jo, ahoj." "Ahoj." 
   Zkusila jsem vytočit Nelly. "Čau, kočko, dlouho jsme se neslyšeli." "No jo, doufám, že neruším." "Ne v pohodě, přednášky jsem měla ráno." "Aha." "Něco nového?" "Mám dole ortézu." "Bylo už na čase." "Teď mě čekají rehabilitace." "To zvládneš." "A co nového u tebe?" "Mám kluka." "Ses ani nepochlubila!" "Nějak nebyl čas." "Jak se jmenuje?" "Jáchym." "Kde jste se potkali?" "Chodí na stejnou školu, ale já na farmacii, on na onkologii. Jednou jsme si v knihovně chtěli půjčit stejnou knížku, ale ani jeden jsme nechtěli ustoupit, a tak ji nakonec přenechal mě. On se na mě podíval štěněčím pohledem, jestli by si z tama nemohl aspoň něco okopírovat, no bylo to víc stran, takže jsme si u kopírky padli do oka." "To vám přeju, a jak dlouho jste spolu?" "Tři měsíce." "Je starší?" "O rok." "Ty vole, ty na tu školu chodíš dva roky a ještě jsi ho nepotkala?!" "Máme spolu nějaké přednášky, ale nikdy mi nepřišel zajímavej." "Co tě přesvědčilo?" "Kdybys viděla ty oči, pomněnkové. Ale samozřejmě, že máme spoustu společného, například hokej, plavání a focení." "To mi připomíná, že jsi mi dlouho žádné fotky neposlala." "Věř mi, takové fotky vidět nechceš." "Tak radši ne. A spali jste spolu?" "Sabino!" "Co je? Taky když jsem ti řekla o Lukynovi, taky ses ptala jestli jsme spolu spali a jaký byl." "Fajn, byl tak něžný a staral se jestli mě to nebolí a tak. Úplný opak Kamila." "To nebyl kluk pro nikoho! Jen tě zneužíval! Konečně si pořádně užiješ." "To si piš! Hele budu muset, jdu Jáchyma vyzvednout a jdeme na pozdní oběd."  "Dobře, pozdravuj ho a ahoj." "Ahoj."
Jo, oběd, taky bych si něco dala, ale dolů se mi nechce. Takže jsem si objednala šunkovou pizzu a mezitím, co jsem na ni čekala, tak jsem si našla jednoho kluka. Dominik Koutek, kluk, který svou holku nepřišel podpořit do nemocnice. Takže jsem si ho na Facebooku našla a napsala mu.
S: Ahoj, je mi jasné, že mě neznáš a říkáš si, co ti cizí holka může chtít. V jednom se lišíme, já se narozdíl od tebe starám o tvoji přítelkyni. Před pár dny jsem ji byla navštívit a její přání bylo tě vidět. Chápu tě, že se bojíš, já se taky vždycky bála, když jsem šla za taťkou, ale ti lidi, kteří tam leží jsou za to nesmírně vděční. Takže kup kytku a plýšu a jdi za ní!!!
Doufám, že si to, co nejdřív přečte a půjde za ní, protože ta holka někoho potřebuje. Jako bych něco říkala.
D: Je mi to líto, že jsem tam ještě nebyl, ale bojím se. Když mi o tom řekla, zbaběle jsem od ní utekl a od té doby jsem ji neviděl. Sabi, ani nevíš jak se bojím.
S: Já se taky vždycky bála, ale když jsem se tam jednoho dne ocitla taky. Věř mi, že co nejvíc potřebuješ jsou lidi! Nemáš se čeho bát. Eliška má furt vlasy, sice mikádo, ale má. Možná je trochu bledší, ale hned jak za ní přijdeš, uvidíš, jak se bude červenat.
D: Promiň, nechtěl jsem, aby jsi na své dny vzpomínala.
S: Nic si z toho nedělej, ale teď jdi do květinářství, kup ty nejkrásnější růže a jdi za ní. A jestli si myslíš, že to nezvládneš, vem si někoho s sebou. Hodně štěstí, zvládneš to!! PS: dej vědět, jak to dopadlo 😉
  Zobrazeno.
Chlape, nemáš za co. Měla bych si otevřít poradnu. Asi se vykašlu na zkoušky a otevřu si tady poradnu, jak donutit lidi navštěvovat své blízké v nemocnici.  Zvonek.! Nádech, výdech. Sešla jsem schody, převzala a zaplatila pizzu. Vešla jsem k sobě do pokoje a chtěla zabouchnout, když mi v tom zabránila noha. "Odejdi, prosím." "Proč bych měl?" "Nebydlíš tady." "Tvoje matka mi řekla, že se mám chovat, jako doma." "Co potřebuješ?" "Jen si s tebou pohrát." "Na to rovnou zapomeň!" "Nebudu se tě ptát." Vzal mi pizzu, položil ji na stůl a začal se ke mně přibližovat. Ustupovala jsem mu, najednou jsem ale narazila na stěnu. Ruce položil vedle mé hlavy a začal mě oslintávat. "Prosím, přestaň!" "Teď nám nemůže nikdo zabránit." Chtěla jsem mu zabránit, ale ruce si hned přišpendlil ke stěně. Jednou rukou držel moje ruce a druhou mě ošahával. "To ti má matka nestačí, že musíš i mě obtěžovat?" "Ty jsi ale mladé masíčko." Vjel mi rukou pod tričko a začal mi nepříjemně mačkat bradavky. "Přestaň!" Plivla jsem mu do ksichtu. "Tohle bych si nedovoloval." Sjel mi volnou rukou na mou poraněnou nohu. Byla jsem vůbec ráda, že jsem mohla celkem chodit bez berlí. "Užij si tu bolest." Chytil mě za koleno, různě ho mačkal a otáčel až to bolelo. "Prosím!" Najednou strašně na to koleno zatlačil a začalo to neskutečně bolet. "Pro dnešek by to stačilo." Odešel a já propukla v ohromný pláč. Sesunula jsem se po zdi a brečela. ...
Nepřestávalo to bolet, takže jsem se vší silou zvedla pro mobil, abych mohla Liborovi zavolat. "Sabi, děje se něco?"  "B-byl t-tady." "Udělal ti něco?" "Hrozně to bolí." "Hned jsme u tebe."
Bráška:
"Kášo, musíme domů, u nás byl Patrik a asi Sabči něco udělal." "Tak rychle, ani se nepřevlíkej!" Vzali jsme si naše věci ze skříňky a rychle vyběhli k autu. "Věděl jsem, že nemám s tebou chodit, už mi volala do školy, že se bojí, že jí něco udělá," sral jsem na to, že brečím před Liborem, ale jinak to nešlo. "Bude v pořádku, musí." Viděl jsem, že i on má nakrajíčku. Zastavil před našim domem, já jsem vybíhal pomalu už od začátku ulice. Rychle jsem odemkl a vběhl za Sabinkou. Našel jsem ji v posteli, jak brečela. "Sabi!? Co ti udělal?" "O-ošahával mě a potom mi něco udělal s nohou. Šíleně to bolí." "Vezmeme tě do nemocnice a všechno bude dobrý." "Sabi." "Vem ji do auta a já zatím zaběhnu pro zeleninu." Káša ji opatrně vzal do náruče a odnesl do auta. Já zatím vzal z mrazáku zeleninu a běžel za nima. Sedl jsem si za Sabinkou dozadu, ledoval ji koleno a hladil po vlasech. "N-neříkejte, že to byl on." "Sabi, řekli jsme dvakrát!" "Prosím!" "A co máme říct?" "Uklouzla jsem v koupelně." "Ještě jednou a vážně toho hajzla nahlásím." "Už žádné nebude! Budu si tě hlídat, anebo tě pošlu do Prahy." Zastavili jsme u nemocnice. Libor ji opatrně nesl a já běžel na recepci. "Co si přejete?" "Moje sestra upadla v koupelně a hrozně ji bolí koleno. Celou zimu tu nohu měla v ortéze a teprve před pár dny ji sundali." "Pětka by měla být volná." V tom se už objevil Káša se Sabinkou. Vešli jsme do ordinace. "Kdo není její rodina, ven!" zavelel doktor. Káša ji položil na lehátko a odešel. "Co se stalo?" "Upadla v koupelně, vylézala ze sprchy a spadla, jelikož mamka pere podložky, tak nám ty kachličky kloužou." "Měla dřív nějaké problémy?" "V lednu spadla ze schodů a měla celou nohu zničenou, a teprve před pár dny ji ortézu sundali." "Dobře." Doktor ji různě s tou nohou kroutil a ptal se jestli to bolí. "Pošleme vás na rentgen a uvidíme. Mě se to zdá v pořádku, nejspíš to bude jenom naražené. Naražené bolí mnohdy víc než zlomené. A teď to u slečny může být ještě citlivé." "Fajn, ale mohl byste ji dát něco proto bolesti!?" "Samozřejmě, ale jděte prosím ven. Najdu si vás až bude po všem." "Dobře," dal jsem Sabince pusu na čelo a odešel. "Tak jak?" "Doktor si myslí, že je to naražené, ale pošle ji ještě na rentgen." "Dobře."
     Už tady čekáme snad hodinu a furt nic nevíme. "Kdo je  její bratr?" Optal se nám neznámý doktor. "Já." "Podle rentgenu se pravděpodobně šroubek trochu uvolnil. Takže vaši sestru budeme muset vzít na sál a přes noc si ji tady nechat." "Dobře a můžeme ji na chvilku vidět." "Ale jen vy!" "Hned budu zpátky." "Počkám tady." Doktor mě zavedl za Sabinkou. "Máte čtvrt hodiny, potom ji začneme uspávat. A bylo by dobré kdybyste ji přinesli nějaké věci." "Já vím, není tady poprvé." Chtěl ještě něco říct, ale zabouchnul jsem mu před nosem. "Sabinko!" Opatrně jsem ji objal. "Jak ti je?" "Už to moc nebolí." "Mrzí mě to." "Nemohl jsi to vědět! Nemyslela jsem si, že to udělá znovu." "Kdybych na ten trénink nešel, nemusela by jsi tady vůbec být." "Mlč! Za nic nemůžeš." "Slib mi, že jestli se to ještě jednou stane, nahlásíme ho!" "Slibuju!" "Dobře, máš nějaké speciální přání, které bys chtěla po operaci?" "Jen to nějak utaj před mamkou." "A co jí mám říct a ty nebudeš doma?" "Bych řekla, že si ani nevšimne, ale tak že třeba máme s Helčou holčičí noc." "Fajn." "Jsi nejlepší bráška!" "Já vím. Tak si to užij a uvidíme se ráno."
Druhý den:
Probudila jsem se na hlazení po zádech. "Dobré ráno." "Dobré." "Jak se cítíš?" "Líp než včera." "To je dobře, za chvilku přijde doktor. " "Neměl bys být ve škole." "Ležím v posteli a je mi špatně. " "Aha, vždyť tady se mnou mohl být Káša." "Tím si nejsem jistý, nechtějí ho sem pustit." "Tak to si to s tím doktorem vyřídím. " My o vlku a vlk za dveřmi. "Dobré ráno, slečno Lipsová. Jak se cítíte?" "Je to lepší." "Dobře, okolo jedné vás propustíme. A ještě jsem vám předepsal prášky na bolest, které budete užívat dva týdny každý večer a kdyby to hodně bolelo tak i ráno." "A neuškodí mi to nějak? Přeci jen beru už tolik prášků." "Nic se vám nestane a když půjdete na další rehabilitaci, tak jim předáte zprávu, kterou dostane, aby vám to nebylo příjemné." "Dobře a mohla bych vás o něco poprosit?" "Samozřejmě." "Mohl by ten kluk, co sedí na chodbě být tady? Je pro mě důležitý." "Ale..." "Budu tady už jenom čtyři hodiny, co se vám stane?" "Dobře." "Děkuju." Doktor odešel a Káša vešel. "Ahoj." "Ahoj, jak ti je?" "Je to lepší." "To je dobře," řekl tak nějak nešťastně a já věděla proč. Vzala jsem ho za ruku. "Vím na co myslíš, ale nech to plavat." "Ani nevíš kolika holkám se to může dít a ty by ses za ně mohla postavit." "Přemýšlela jsem o tom." "Ale chceš, aby mamka byla šťastná." "Jo." "Ale jestli se to stane ještě jednou, tak ho doopravdy nahlásím!" "Malíček?"