Všechno má svůj čas

Zlín

Konečně se zase probouzím vedle svého miláčka, to je tak boží pocit. "To jsem tak dokonalý, že už si mě tak dlouho prohlížíš?" řekl, aniž by otevřel oči. "Sleduju, jak mám dokonalého přítele." "To jsem rád." "Měl bys vstávat, abys stihl školu." "Nikam nejdu," ještě víc se ke mně přitulil. "Zlato, meškal jsi dost." "Ale když odejdu, tak už tady nebudeš." "Můžeš jezdit o víkendech." "Já tě chcu tady v mojí posteli!" "Večer si zavoláme na skypu." "Fajn," odebral se do koupelny. Snad po půl hodině konečně vylezl. "Co je?" "Nic, jen ti to trvá dýl než ženský." "To ne!!" "30 minut je málo?" "Moje půl hodina, vaše půlka dne." "To není pravda!" "Zlato, nerozčiluj se!" "Radši padej do školy." "Bez rozloučení?" "Ne!" Opatrně jsem si stoupla a přitulila se k Lukymu. "Budeš mi chybět." "To ty mně taky, princezno." "Miluju tě." "Miluju tě!" hned jak to dořekl, tak se mi přilepil na rty. Takový polibek jsem ještě nezažila, tak procítěný a plný lásky. "Hned jak dojedete napište mi, i když budu ve škole." "Dobře." "Dávej na sebe pozor!" "Budu, když tak tam mám mamku." "Já vím." Silně jsem ho objala. "Když budu mít volno přijedu." "Budou koncerty." "Hmm." "Teď jdi, ať to stihneš." "Ještě pusu!!!" Přisál se mi na rty, tak jako předtím. To by nebyl on, kdyby si mě neoznačkoval. "Teď padej." "Ahoj princezno." "Čau."
S Vojtou a Chrisem jsem se rozloučila už včera večer, protože bychom to dneska nestihli. Budou mi všichni chybět. Společně večery, klábosení, nic nedělání, no prostě volnost. Z mého vzpomínání mě vyrušil Ondrův hlas: "Ahooj Sabi." "U Lukyna." "Přípravená?" "Ne!" "Neboj, když bude čas dojedeme." "Toho se zas tolik nebojím, ale ho, pomáhá bráchovi s tréninkem." "Aha." "Nechci, aby kvůli svoji blbosti se přestal vídat s bráchou. On je jeho vzor, i když hraje na jiném postu." "Tak řekni Holasovi." "Nebudu bráchu omezovat." "Ok, tak jdem balit?" "Jo, tašky jsou pod postelí." "Dobře, chceš nějak pomoc? Nebolí tě noha?" " Ne, to zvládnu. Jo trochu bolí." "Prášky??" "Mám." Šli jsem ke mně. "Do čeho se mám pustit?" "Tvoje je levá půlka a pravá je moje." "Proč?" "Že bych tam měla osobní věci?!" " Můžu pomoc!!" "Jdi někam." "Už mlčím." "No proto!" "Jak šlo loučení?" "Hrozně, už teď mi chybí." "Vždyť se za pár dní uvidíte." "Tobě se to řekne, když máš Barču za rohem." "Promiň, jste na sobě závislí." "I když jsme spolu krátce, tak jsme si vytvořili silné pouto." "Jde to vidět." "Jen se bojím, když odjedu a nebudu ho hlídat, aby si nezačal s jinou." "To by neudělal, jinak by od nás pořádně dostal." "Já vím, ale bojím se." "Mám ti ho pohlídat?" "To bys pro mě udělal?" "Když se tak bojíš." "Děkuju moc, objala bych tě, ale jsi moc daleko." "No jo, ty můj invalido." Přišel a pevně mě objal.
Ondra:
Dobalili jsme a šli do auta. Aby v autě nebyla taková nuda, tak jsem dal do přehrávače naše album Znamení, abych pravdu řekl, vypadávají mi slova, i když už za pár dnů začínáme tour, to ze mě Honza ani Pavel nebudou mít radost. Po celou dobu cesty jsme zpívali nebo dělali blbosti, divím se, že teď žijeme. Jsem za ní rád, no naše setkání nejde zapomenout. Ještě teď někde mám od ní růžové tričko od limonády, ale o tom jindy.
Sabča:
Konečně doma u mamky a bráchy. "Děkuju za odvoz." "Kdy ti jede vlak?" "Za hodinu." "Aha." "Co?" "Nic, nic." Ondra odnesl věci ke mně to pokoje a mě málem srazila mamka. "Ahoj miláčku." "Ahoj." "Chyběla jsi mi." "Ty mně taky." "Kdo tě dovezl?" "Ondra," ukázala jsem na Ondru na schodišti. "Dobrý den, paní Lipsová." "Ahoj Ondrášku. Děkuji za Sabinku." "Za málo." "Jak se dostaneš zpátky do Prahy?" "Vlakem." "Kdy ti to jede?" "Za 45 minut." "Já stejně potřebuju do práce, tak tě hodím. Skončím si pro věci, zatím se rozlučte." "Děkuju." "Za nic, jo abych nezapomněla, tak Libora doveze Káša ve čtyři po tréninku." "Ok." "Jdu se nachystat." Mamka odešla a já hodila po Ondrovi smutný výraz. "Ona to ještě neví?" "Ne a nechci brát bráchovi trenéra." "Přeci se nebudeš trápit." "To zvládnu." "No dobře." "Budeš mi chybět, bráško!" "Ty mně taky!!! Budeme si psát a volat." "Ale živí jste lepší." "S tím souhlasím." "Objetí na rozloučenou?" Hned, jak jsem to dořekla, vrhl se na mě. "Bacha, ještě mě zabiješ." "Sorry." "Mám tě ráda." "Já víc!!!" "Ondro, můžeme jít?" "Jo." "Ahoj, ségra." "Čau, Hrošánku."
Vypadli z domu a já mám, co dělat sama? Když nic, tak mi zbývá učení.
Z mého dlouhodobého strkání slov do hlavy mě vyrušilo odemykání dveří. Opatrně jsem se zvedla z pohovky a dobelhala se ke dveřím, ale bylo by asi lepší, kdybych tam nechodila. "Ahoooj, sestřičko," vrhl se mi do objetí brácha. "Ahoj, prcku." "Co se ti stalo?" "Pád ze schodů." "Nepotřebuješ s něčím pomoc?" ozval se zrádce. "Ne,všechno zvládám sama. Díky za bráchu, teď můžeš jít." "Ale..." "My si nemáme, co říct." "Já bych ti to vysvětlil." "Není co, našla jsem si za tebe náhradu a je mnohem lepší ." "Promiň." "Jdi!!" Nečekala jsem jestli odejde a rovnou zavřela dveře. "Co se stalo?" " To neřeš!" "Ale budeme spolu pořád trénovat, ne?" " To ti neudělám." "Já se jdu učit." "Dobře, kdyby cokoliv jsem u sebe." "Okok." Brácha utekl k sobě a já taky.