Všechno má svůj čas

První rehabilitace

"Dobré ráno," hladil mě po zádech Luky. "Dobré." "Jak se cítíš?" "Mnohem líp." "To jsem rád," dá mi pusu na čelo "Půjdu udělat snídani." "Dobře." Vytratil se na chodbě a já si zalezla do koupelny. Když jsem se spatřila v zrcadle, zděsila jsem se sama sebe. Kruhy pod očima, modřiny od kapačky, nezdravá barva. Asi jsem na sebe hleděla moc dlouho, když se mi za zády objevil Luky, který mě následně objal. "Co se děje?" "Tohle nejsem já!" "Napravíme to, zítra máš první rehabilitaci a já půjdu s tebou, jo? Budu tam pro tebe." "Děkuju," otočila jsem k němu čelem a políbila ho. "Mamka nachystala snídani, tak si pojď něco dát. Vím, že nemáš hlad, ale dej si aspoň trochu, dobře?" "Dobře, jen si na sebe hodím tepláky." "Kdyby bylo podle mě, tak nemusíš." "Ale jsou tady tvoji rodičové!" "Já vím," dal mi pusu na čelo a odešel. Oblékla jsem si tepláky, dala vlasy do ohonu a vydala se na snídani. "Dobré ráno." "Dobré ráno, Sabinko," ozvala se paní Cestrová od plotny. Sedla jsem si vedle Lukyho, který se už ládoval palačinkami. "Já jsem mu říkala, ať počká, ale nedal si říct." "No jo, hladovec náš," rozcuchala jsem mu vlasy. "Dej si na co máš chuť." "Děkuju." Vzala jsem si palačinku s nuttelou, borůvkami a banánem. "Jak se cítíš, Sabi?" "Bylo i líp." "Dneska už budeš doma, v klidu." "No jo." "Navíc budeš mít Lukáška u sebe! Takže když budeš něco potřebovat, stačí říct, že jo?" "Jasně, že jo," pod stolem mě vzal za ruku. "Ani nevíte, jak jsem za něj vděčná, sice bych ho někdy nejraději zabila, ale je to moje zlatíčko." "Děti moje, já z vás budu mít cukrovku!" Zasmáli jsme se tomu všichni. "Mami, kde je taťka?" "V práci, prý se chystají nějaké změny, či co." "Aha, že jsem ho ani včera neviděl." "Je toho moc." To byly doby, kdy naši u snídaně řešili své práce. Mamka si stěžovala, jak těžké má operace a taťka zas, jak jeho klienti jsou strašní. "Děje se něco?" "Ne, mělo by?" "Tečou ti slzy." Rychle jsem si je utřela. "Nech to být." "Fajn." Ale bylo mi jasné, že to doma vytáhne. "Budu vás muset opustit, práce volá." "Ráda jsem vás zase viděla." "Já tebe Sabinko! Zase přijeďte!!" "Neboj se, přijedeme na pár dní." "Dobře." Oba nás objala a odešla do práce.
"Co to bylo?" "Nic!" "Z ničeho nic se ti spustily slzy?" "Jen jsem si vzpomněla, jak jsme s našima snídali, sice byl chaos, ale byli jsme spolu." "Promiň." "To nic, jen to furt to bolí." "Pojď ke mně," vtáhl mě do svého objetí. "Je tady s tebou a hlídá tě. Vždycky tu bude!"

"Máš všechno?" "Řekla bych, že jo." "Tak jo," vzal klíčky od auta a vydali jsme se na cestu domů. "Kluci mi psali, že to všechno chcou nějak oslavit." "Klidně ale beze mě." "Prý jenom u nás na bytě, žádný bar nic." "To je chci vidět." "Hej klid, kdykoliv můžeš odejít." "Odejít?! Kdyby to jen šlo." "Zítra máš první rehabilitaci, budu tam s tebou! Bude to čím dál lepší, jen tomu věř!" "Je těžké věřit, když se už toho tolik posralo." "Ale ne se mnou." Jen jsem zesílila rádio a už tomu nevěnovala pozornost.

"Sabi, jsme doma." "Hmm." "Mám tě vzít?" "Děkuju!" A to bylo poslední, co jsem slyšela, jelikož jsem se vzbudila až druhý den.

"Vstáváme, princezno!" "Nikam nejdu." "Ale ano, za hodinu máš být na rehabilitaci." "Už se valím." "Co chceš na snídani?" "Co kdybychom se potom někde stavili?" "Dobrý nápad, kotě," dal mi pusu na čelo. "Jdu ze sebe udělat člověka a můžeme jít." Po cestě do koupelny jsem si vzala leginy, tričko a čisté spodní prádlo.

"Slečná Lipsová, pojďte dál." Luky mě držel kolem pasu, čímž mi dělal oporu. "Zdravím vás, já jsem Tereza Bílá a budu se vám po následující tři měsíce věnovat." "Těší mě, já jsem Sabina a tohle je můj přítel Lukáš." "Ráda vás poznávám oba dva," mile se na nás usmála. "Prohlížela jsem si vaši diagnózu a různé věci okolo a vypadá to nadějně. Dneska bych začala s mikroproudy který bude jenom pulzovat a měl by trochu ulevit od bolesti." "Dobře." "Vyslečte si kalhoty a položte se." Nalepila mi na koleno takové "ťapky" a pustila to. (viz nahoře) "Kdy vás to naposledy bolelo?" "Upřímně, bolest cítím pořád. Říkala jsem to i doktorovi, ale jelikož beru i jiné prášky, tak mi nemůže dát silnější na bolest." "Aha, zkoušela jste taping?" "Zatím ne." "Tak jo, necháme to pulzovat asi půl hodiny, potom to lehce procvičíme a zatejpujeme. Mělo by to pro vás být pohodlnější, ale vydrží to opravdu pevné max dva dny, takže potom nasadíte znovu ortézu." "Dobře." "Jak vám jde chození bez opory?" "Bídně, neujdu ani dva metry." "Zapracujeme na tom, ale budete muset cvičit i doma, aby se to zlepšilo." "Nebojte, o to se postarám." "Děkuju. A jestli to takhle dobře půjde, tak v září byste mohla chodit už sama." Aspoň někdo tomu věří.

Už sedíme v autě a jedeme domů. "Jak se cítíš?" "Ale dobrý." "Budeme cvičit spolu doma a uvidíš, že to bude brzo v pořádku." Hladil mě po zdravém koleni. "Nejdřív musíš věřit v sebe sama! Jestli budeš takhle negativní dlouho ještě sama nikam nedojdeš. Vím, že jsem na tebe škaredý, ale kde je ta holka, která vyhrála boj s leukémií? Tohle je oproti tomu nic, tak se kur*va seber a bojuj." Měl pravdu, jen jsem to nechtěla přiznat.

Dovedl mě k bytu. "Stavím se za klukama, zvládneš to sama?" "Jo." Odešel a já se  pomalu dostala do postele.

Bylo už skoro deset večer a Luky nepřišel, takže jsem si udělala večerní rutinu a šla spát. Bylo marné na něj čekat, když je naštvaný.