Kate

Druhá část - Deník: Tajemná komnata - 39. kapitola

 „Vypadá to, že tě tvoji přátelé přijdou zachránit," řekl Tom mým hlasem.

Nejsou tak hloupí. Teď, když přišli na to, kde je Tajemná komnata a co je tady za netvora, se vydají za profesory a všechno jim řeknou. Za chvíli je tady celý učitelský sbor a možná někdo z ministerstva.

„Jsi si jistá?" ptal se mě můj hlas. Nikdy dřív bych si nepomyslela, že mi můj hlas bude někdy připadat tak strašně otravný. „Nezapomeň, že ti vidím do hlavy. Vím přesně, co si myslíš. Už přece loňský rok se místo toho, aby řekli někomu o svém podezření, vydali sami na vlastní pěst za záchranou Kamene mudrců. A až sem dorazí, bude je tu čekat menší překvapení."

Vlastníma očima jsem sledovala, jak moje ruce přejeli po slizkém těle baziliška. Kdybych mohla, tak se teď otřesu odporem. Je to hrozný pocit sledovat všechno, co se děje kolem, ale nemoct to nijak ovlivnit. Je to jako být v chodícím kómatu. Takhle se cítím celý poslední týden. V podstatě jsem první dny prořvala uvnitř hlavy ve snaze, aby mě někdo zaslechl. Bylo to marné. Lidé dál chodili kolem mě a ničeho si nevšímali.

Jenže mnohem horší pocit je vědět, že se blíží zkáza mých přátel a nejspíš celého kouzelnického světa, protože brzo povstane nejmocnější a nejhroznější černokněžník všech dob. A bude to mojí vinou. Já jsem mu naletěla a celý rok jsem mu nevědomky pomáhala.

A kvůli němu jsem poslední měsíce nemluvila se svými přáteli. Přitom měli o mě jenom starost, ačkoliv možná to mohli projevit jinak než tak, že mi ukradnou deník. Ale kdyby mi ten deník ukradli a zničili ho, tak by udělali jenom dobře. Byla bych na ně naštvaná, ale všichni by byli v bezpečí.

„Výčitky svědomí?" zaslechla jsem říkat svůj hlas.

Ukradl jsi mi už moje tělo, tak mi nech aspoň moje myšlenky.

„Možná ale pro tebe nepřijdou přátelé. Třeba už jim na tobě ani tak moc nezáleží."

Záleží. Já bych pro ně sem šla taky. Navíc Harry je takový, že by zachraňoval i někoho, na kom mu vůbec nezáleží. Jenže to ty jako lstivý a prohnaný Zmijozel nemůžeš pochopit.

„Typický Nebelvír," pronesl Tom mými ústy. „Upřímnost, rytířskost a statečnost. Ale někdy si říkám, jestli ty vůbec s tím svým tajnůstkařením do Nebelvíru patříš."

Buď zticha!

Zaútočila jsem na něj zevnitř hlavy. Moc mu to neublížilo, to spíš mně. Jako kdybych se rozběhla proti zdi a narazila do ní.

„Do toho. Jen se víc vyčerpávej. Tím líp pro mě, svoje tělo budu mít zpátky mnohem dřív. S trochou štěstí o zbytek síly přijdeš zítra někdy po ránu."

V duchu jsem si povzdechla. Musela jsem myslet na to, co všechno ztratím. Na ty šťastné chvíle ve společenské místnosti, kdy jsme se smáli vtípkům dvojčat a Hermiona se na ně mračila. Jak jsme se společně posmívali Malfoyovi a všem zmijozelským nebo na můj první famfrpálový trénink těsně před zápasem. Anebo jak jsem si jednou s Harrym šla o prázdninách zaběhat.

„Harry," vydechla jsem s úsměvem. Počkat, to byl právě můj hlas, který řekl, co jsem chtěla říct já?

„Kate?" oslovil mě známý hlas.

Několikrát jsem zamrkala očima a zaostřila jsem pohled. Rychle jsem se rozhlédla kolem. Umývárna Ufňukané Uršuly a v ní Harry, Ron a Lockhart. Ehm, jakže jsem se sem vlastně dostala? A pak ještě jsem místy viděla tmavé stíny. Připomnělo mi to famfrpálový zápas, kdy jsem viděla něco podobného. Tenkrát mě taky bolela hlava a chtělo se mi taky tolik spát jako teď.