Kate

Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Záhada s bubákem - 52. kapitola

Než jsem se nadála tak začala škola a vánoční nálada někam odešla. Jako bonus si sebou vzala i přátelství mých přátel. Kupodivu to letos nejsem já, kdo se tak odcizuje, tentokrát je znesvářená Hermiona s ostatními. Nastal menší problém s Harryho koštětem. Protože měla Hermiona podezření, aby ho náhodou nedostal od Siriuse Blacka, tudíž by mohlo být prokleté, tak o tom informovala profesorku McGonagalovou. Tu následně nenapadlo nic lepšího, než Harrymu koště zabavit a nechat ho důkladně prozkoumat. Zatím nevíme, jak dlouho to bude trvat, ale zápas s Havraspárem se nám začíná blížit, a jestli Harry nebude mít tou dobou svoje koště, tak to nedopadne dobře. Měli jsme trumf v podobě nejlepšího koštěte na světě a přišli jsme o něj.

Trochu jsem kvůli tomu byla na Hermionu naštvaná, ale zase ne tolik jako kluci, kteří s ní vůbec nemluvili. My jsme spolu aspoň trochu mluvily, už jen z toho důvodu, že máme v ložnici postele vedle sebe. Taky jsem si s Hermionou musela udržovat dobré vztahy, protože bez ní a jejích zápisků zkoušku z dějin nezvládnu. Nemůžu se spoléhat na to, že letos opět zruší zkoušky. Ačkoliv vzhledem k tomu, že se pravděpodobně během roku opět dostaneme minimálně pětkrát do smrtelného nebezpečí, tak s těmi zkouškami to pak může být všelijaký.

Ale aspoň něco pozitivního vánoční prázdniny přinesly. Konečně jsem nějak pokročila se schopnostmi a jsem ušetřena spacích lektvarů. Navíc zamyšlenost se dá zamaskovat líp, než když najednou usnu, takže to můžu využívat častěji. Jakmile se vrátili studenti z prázdnin, tak jsem toho často využívala a dělala jsem si z nich legraci. Jednou nastala situace, že jsem seděla v nebelvírské společenské místnosti a svoji zamyšlenost jsem maskovala čtením knihy, ačkoliv jsem už asi deset minut byla na té samé stránce. Ve skutečnosti jsem byla mimo svoje tělo a dělala jsem schválnosti dvojčatům Weasleyových. Akorát zkoušeli některé ze svých vynálezů a zkoušeli je nabízet ostatním, tak jsem jim je neustále schovávala. Chudáci z toho byli pěkně zmatení a já jsem se tím bavila, dokud jsem si neuvědomila jednu věc, že bych už měla být někde jinde.

Dneska má mít Harry svoji první lekci s mozkomorem a to jsem nechtěla propásnout. Stejně jsem to Harrymu slíbila, že tam s ním budu jako morální podpora. Radši jsem proto rychlým krokem vyrazila za ním, protože do kabinetu profesora Lupina mi zbývalo ještě pár pater.

Ale stejně jsem přišla pozdě. Alespoň jsem promeškala původní nudné povídání. Vešla jsem tam akorát ve chvíli, kdy Lupin Harrymu vykládal něco o tom, že si musí vybavit nějakou šťastnou vzpomínku a říct jednu formuli. To nezní tak těžce. Usadila jsem se zatím na jedné truhle, která byla za Harrym.

„Nelekni se, až se otočíš," oznámila jsem Harrymu, aby pak nebyl překvapený. Trochu sebou trhl, když mě zaslechl, ale nepodíval se na mě. Bylo by to moc podezřelé. Místo toho kývl na Lupina, že už je připravený.

Lupin otevřel nějakou krabici, ze které vzápětí vyletěl mozkomor. Cítila jsem trochu chladu, zdálo se mi, že tentokrát o trochu více než jindy. Ale možná jsem už stihla zapomenout, jak moc chladno u toho bylo.

„Expecto patronum!" zavolal Harry a párkrát to ještě zopakoval. Jenže ať to říkal, kolikrát chtěl, nic se nedělo. Nevyšel žádný stříbrný obláček jako předtím, když si to zkoušel při mém příchodu. Místo toho se mozkomor přibližoval, až z toho Harry nakonec omdlel. Když jsem viděla, jak padá, každá buňka mého těla řvala, ať mu jdu pomoct. Poslechla jsem je, zvedla jsem se a přesunula jsem se k Harrymu. Klekla jsem si vedle něj a dotkla jsem se jeho ruky, zatímco Lupin zaháněl mozkomora zpátky do krabice pomocí světelného štítu, který vyčaroval.

Jakmile s tím skončil, skláněl se s hůlkou k Harrymu a pravděpodobně ho chtěl nějakým kouzlem probrat. Nestihl to, Harry se probral sám. Nastalo to pár vteřin poté, co jsem se ho dotkla. Najednou otevřel oči a několikrát zamrkal.