Kate

Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Zpátky na Příčné - 43. kapitola

Ten večer jsem musela Annie a Hermioně vysvětlit všechno ohledně Blakea. Nějak nesdíleli moje nadšení z toho, že jsem si přivedla toulavého psa. Obě dvě trvaly na tom, že s ním musím zajít k veterináři, nechat ho prohlídnout a odčervit. Další den jsem to udělala, ačkoliv Blake z veterinární prohlídky moc nadšený nebyl. Annie měla strach, aby nějaké blechy nepřeskočily k ní, a nevěřila mému vysvětlování, že jsou to blechy psí a ty na člověka nejdou. Ale aspoň mám teď jistotu, že nemá žádné blechy.

Dalším problémem bylo, kde ho budu mít. Já jsem v tom měla jasno. Teď ještě budu pár dní u Hermiony a až se vrátím do Londýna, tak si to budu muset nějak zařídit, abych ho mohla mít v domově. Ale protože tam většinou trávím jenom dva měsíce v roce a dokonce ani ne celé, tak by jim to nemusela vadit. Trochu by mohl nastat problém v Bradavicích, kde budu trávit většinu roku. V dopisech nám povolovali jenom žábu, sovu, kočku nebo krysu. A Blake není podobný ani jednomu z nich, takže to mi asi neprojde. Jenže na druhou stranu jeden pes už v Bradavicích je. V nejhorším případě, když mi ho nepovolí mít na koleji, tak ho budu nechávat u Hagrida. Tomu by to nemělo vadit.

A jsem zvědavá, co na to řekne Harry. Což mě přivádí k tomu, že jakmile přestanu přemýšlet, tak bych mohla usnout a přesunout se za Harrym. Takže mozku, slyšíš? Máš usnout! Jenže když se mi chce spát, tak to prostě nejde... skoro vůbec nejde...

Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem. Hele, ono nakonec jde přeci jenom usnout.

„To ti to teda trvalo," zaslechla jsem za sebou Harryho.

Otočila jsem se a usmála jsem se na něj. Seděl na posteli a koukal na mě. „Taky tě ráda vidím."

„Já tebe taky," věnoval mi na oplátku úsměv. „Poslední dobou jsme moc neměli příležitost si promluvit."

„Promiň, asi to bude moje chyba. Nebo spíš chyba Hermiony, protože to kvůli ní jsem chodila později spát," pověděla jsem mu. Zároveň jsem k němu přišla blíž a posadila se na postel vedle něj.

„Hlavně když to máš na koho svést," zasmál se Harry a šťouchl mě prstem.

„Hele!" ohradila jsem se a šťouchnutí jsem mu vrátila. „A náhodou se za těch několik dní stihla stát spousta věcí."

„A jaké?" zeptal se zvědavostí Harry.

„No... asi začnu popořadě. Víš, že když jsem přijela k Hermioně, tak byla i Annie? Byl to Hermionin tajný plán, jak nás usmířit."

„To vím. Napsala mi o tom," poznamenal Harry.

Věnovala jsem mu jeden zamračený pohled za to, že mi to včas neřekl. Potom jsem pokračovala dál: „No, takže jsem tam přijela a... V noci jsem se pak stavila za tebou. Jenže už jsi spal. A pak se tam trochu objevil Voldemort."

Harry překvapeně nadzvedl obočí. „Voldemort?"

„Myslím toho z deníku. Ale nebyl tu fyzicky. Byl tu... říkal něco o tom, že je v mojí hlavě."

Harryho výraz se teď změnil na zmatený.

„Hned ti to dovysvětlím," sdělila jsem mu. „Potom se mi povedlo se probudit. Mimochodem potom jsem se usmířila s Annie, ale to je teď vedlejší. O pár dní později jsme se večer koukali na horror. Byla tma jedna děsivá holka a po konci filmu jsme šly spát. To bylo ten den, jak jsi někam jel autobusem. To mě přivádí k otázce, kam jsi tak pozdě večer cestoval, a proč nejsme ve tvém pokoji, ale to mi řekneš potom. Takže potom, jak jsi odjel s tím autobusem, jsem se vrátila zpátky. A holky nebyly ve svých postelích, tak jsem se je vydala hledat. Nakonec se ukázalo, že Annie si na mě vymyslela takový malý vtípek. Převlékla se za tu děsivou holku z horroru a chtěla mě vyděsit. Pak se to stalo."