Kate

Čtvrtá část - Když smrt přichází: Famfrpál se vrací - 72. kapitola

Netrvalo to dlouho a brzo se po hradě rozneslo, že já a Cedric spolu chodíme. Ono, když se s někým líbáte na pozemcích, tak nejste zrovna nenápadní. A když si občas dáte nějakou tu pusu na rozločenou ve Vstupní síni tak taky ne. Nejsem si moc jistá, co byla větší senzace. Hermiona, která šla na ples s Viktorem Krumem, anebo já chodící se Cedricem.

Ale mě to bylo jedno, protože já jsem si užívala svého nového vztahu. Neuplynul den, abychom se někde neviděli. Po večerech jsme se často zašívali v našem kabinetu. Ani si nejsem jistá, jestli to byli rande či ne. Tak jako tak, mi s ním bylo příjemně. Kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, tak se mi na tváři rozlil úsměv. Stačila nějaká narážka na něj a pomalu jsem se začínala červenat. Po večerech jsem pak měla pocit, že se štěstím vznesu do nebe.

Ano, byla tam sice ještě pořád ta podivná předzvěst smrti, které bychom se měli obávat. Občas jsme nad tím opravdu přemýšleli. Jenže jsme nedokázali přijít na to, koho by se měla týkat. Mohl to být kdokoliv. Levandule Brownová, Seamus Finnigan, Hannah Abottová... Prostě kdokoliv. Jaký pak mělo smysl zbytečně si nad tím trápit hlavu?

Jen Alice se na to snažila neustále přijít. To bylo taktéž tím, že ona jediná na to mohla přijít. Jenom musela získat další vizi. Občas se proto scházela s Jamesem, který ji s tím pomáhal. To byly večery, kdy jsme si navzájem v kabinetu překáželi. Být venku teplo, tak se třeba zajdeme projít, ale pořád byla zima.

I když prosinec se brzy přehoupl v leden. Znamenalo to čas na dohánění úkolů. Byly to časy uchýlit se do knihovny.

Proto už asi půl hodiny zírám na tu samou stránku učebnice z Věštění z čísel a snažím se pochopit, co vlastně znamená absolutní konvergence.

„Já to vzdávám," odložila jsem židli.

„Nevzdávej to," povzbudil mě Cedric. „To nebude tak těžké."

„To se ti snadno řekne, když sis nezapsal Věštění," utrousila jsem.

„Ne, ale zato mám plno run, které musím znát nazpaměť," připomněl mi.

„Není to jednodušší? Mohli bychom si to vyměnit," navrhla jsem.

„To by asi neprošlo," podotkl Cedric. „Mysli na svoje milované lektvary. Děláš to kvůli nim."

„Začínám přemýšlet, jestli mi za to stojí," zamyslela jsem se.

„Tak jinak. Co takových pět minut líbání večer, když se zvládneš naučit tuhle kapitolu?" navrhl mi Cedric.

„Hmm..." zamyslela jsem se. „A dostanu zálohu?"

Usmál se nad mým návrhem a pak se sklonil, aby mě políbil. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem unikla od proradné konvergence k nebeským výšinnám, kde kolem nás poletovali malí amorci, dokud nás hlasité zamlaskání knihovnice nevrátilo zpátky na zem. Trochu zahanbeně jsem se od něj odtáhla a omluvně jsem se podívala na knihovnici. Pohoršeně se na nás dívala. Ale nebyla jediná, kdo se na nás díval, protože kus od ní byli Cedricovi přátelé.

„Hele, támhle máš ty svoje dva kamarády," upozornila jsem ho.

Cedric se podíval ke dveřím. Vypadali netrpělivě a evidentně čekali na Cedrica. „Sakra, to už je tolik?" pozvedl obočí a podíval se na hodinky. „No, jo."

„Někam jdete?" pozvedla jsem obočí.

„Chtěli jsme si zahrát famfrpál, dokud je ještě světlo," sdělil mi Cedric. „Ale když nad tím tak přemýšlím, nechceš se přidat?"