Kate

Čtvrtá část - Když smrt přichází: Schůzka se Smrtí - 78. kapitola

„Jakou máme šanci vyhrát ten dnešní zápas?" zeptala jsem se bezradně svých přátel u snídaně.

„Zvládnete to," ujišťoval mě Harry.

„Já nevím," zamumlala jsem a bezradně se podívala do svého talíře. Měla jsem tak sevřený žaludek, že jsem se nedokázala ani pořádně nasnídat. Přijde mi, že takhle nervózní jsem nikdy před zápasem nebyla. Ale většinou jsme hrali jenom s jinou kolejí o pohár, tentokrát jsme hráli s jinou školou. A už finálový zápas. Po tom, co Kruval porazil Krásnohůlky, teď bude záležet na všem. Pokud nás porazí, tak bude totálním vítězem nad námi i Krásnohůlkami. Ale jestli porazíme my Kruval, tak budeme naprostými vítězi my. Takže vůbec žádný nátlak.

Rozhlédla jsem se po Velké síni. Chtěla jsem zjistit, jestli tu je ještě někdo z mého týmu. Ale místo toho se mi podařilo zahlédnout Cedrica u mrzimorského stolu a zrovna se díval mým směrem. Na chvíli jsem zachytila jeho pohled, ale hned jsem uhnula. Poslední měsíc je to mezi námi docela divné. Tu hádku z knihovny jsme si nikdy nevyříkali a neusmířili se. Prostě jsme to nějak přešli a stalo se z toho tabu téma. Teda dokud nezačala nějaká nová hádka. Většinou stačilo zmínit Jamese nebo Harryho. Radši jsem proto už o nich nemluvila. Jenže včera mi jedna zmínka o Harrym ujela. Takže od včerejška spolu asi znovu nemluvíme. Ale ne, nesmím se tím nechat rozptylovat nebo se tím zbytečně trápit. Zápas. Soustředíme se na zápas.

„Už půjdu do šatny," řekla jsem přátelům.

„Hodně štěstí na hřišti," popřáli mi.

Ve famfrpálové šatně pak bylo hodně znát napětí. Nikdo nemluvil. Prostě jsme se převlíkli, sedli si a čekali. Ani Fred nedělal moc vtípky, což bylo docela neobvyklé. Měl taky někdo tak sevřený žaludek jako já?

Nakonec začala mluvit jako obvykle před zápasem Brianna. Nejdřív nám shrnula naši strategii a pak začal její motivační proslov: „Vím, že jsem na vás byla tvrdá, takže mě teď bude hodně z vás proklínat a nenávidět."

„To je pravda," skočil jí do řeči Fred a ušklíbl se. „Začínáš mě strašit i ve snech. Vážně."

A nejen jeho. Párkrát mě taky honila ve snu s koštětem v ruce. Ale to jsem nahlas neřekla. Brianna se na Freda totiž zamračila za to, jak jí skočil do jejího proslovu, takže jsem se neodvážila promluvit.

„Ale všechen ten můj teror se dneska zúročí. Dnes je ten den, kdy vezmeme všechen svůj vztek a frustraci a ukážeme jim, jak se pořádně hraje famfrpál! Myslí si, že když dokázali porazit Krásnohůlky, tak jsou lepší než my. Ale to není pravda!" vykřikla náhle, až z toho Heidi nadskočila. „Trénovali jsme častěji a tvrději! A to my věčte, koukala jsem jim na rozpis tréninků. Tak teď půjdeme na hřiště a ukážeme jim, jací jsou oproti nám slaboši! Tohle jsou Bradavice! Tohle je naše škola, naše hřiště a my je nenecháme, aby nám to sebrali! Tady nás neporazí!"

Sevřela jsem ruku v pěst. Brianna měla pravdu. Tohle je naše škola, tady nás nesmí porazit. Nabuzená jsem se společně s ostatními zvedla a vyrazila na hřiště. Byla jsem odhodlaná porazit Kruval. Možná mají Viktora Kruma a naši nejlepší školní chytači jsou šampióni, ale i tak je můžeme porazit. Pořád jsme tu ještě my, střelci. Tentokrát je nepusíme k Camrálu. Budou prosit, aby se ho jen mohli dotknout.

Když jsem tam stála, připravená na zemi, tak jsem se už nemohla dočkat, až Hoochová pískne a zahájí zápas. Skoro jsem i slyšela, jak vítr volá moje jméno. Nasedla jsem na koště a vzlétla do vzduchu. Rozestavěly jsme se ve vzduchu v kruhu uprostřed hřiště kolem madam Hoochové a míčů. Potlouky byly vypuštěny, Zlatonka taky. Teď ještě Camrál.