Kate

Druhá část - Deník: Důvěra - 33. kapitola

Ráno mě probudily paprsky slunce dopadající na mou tvář. Přimhouřila jsem oči a zastínila jsem světlo rukou. Mezi závěsy v okně je malá mezera a právě tou mi musí slunce svítit do očí. Posadila jsem se na posteli a promnula jsem si oči.

To byla teda dlouhá noc. Napřed se tu objevil Tom a snažil se vysvětlit, co se dělo na hřišti. A stejně jako vždy, když se pokoušel o nějaké vysvětlení toho, co je mezi mnou a Harrym, byl v koncích.

Harry... Včera jsem mu řekla to, co jsem mu tajila od doby, kdy jsme se poprvé potkali. Jak by to vypadalo, kdybych mu tehdy rovnou řekla, co mezi námi je? Pak by na to možná Harry reagoval jinak.

Harry se na mě nenaštval ani nic jiného. A já jsem čekala... vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že z toho bude nadšený? To těžko. Nemám mu co vyčítat, on neudělal nic špatného. Já jsem tady ta lhářka. Ale přesto všechno jsem čekala něco jiného. Potom mém vysvětlení toho, co znamená bilokant a co všechno dokáže, jsem nečekala , že řekne, že bychom měli jít spát. Ale chápu to tak, že si to všechno potřebuje promyslet.

Teprve teď jsem otočila hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho postel. Byla prázdná. Přikrývky byly ustlané a polštáře nadýchané, jako kdyby tam vůbec nebyl. Vzápětí jsem uslyšela kroky z druhé strany. Otočila jsme hlavu a podívala jsem se na přicházející ošetřovatelku.

„Výborně, už jste vzhůru!" sdělila mi. „Jen vás vyšetřím a budete moct jít na oběd."

„Oběd? To už je tolik hodin?" zeptala jsem se překvapeně.

„Za deset minut je poledne," odpověděla mi a pomocí své hůlky zkoumala můj zdravotní stav. „Máte ještě nějaké bolesti?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „A kde... kde je Harry?"

„Pan Potter odešel už ráno po probuzení."

„A proč jste mě taky nevzbudili?"

„Pan Potter vás chtěl nechat vyspat. A váš zdravotní stav už je v pořádku, takže se můžete obléknout a jít," oznámila. „Jenom ještě vypijete před odchodem tyhle lektvary," ukázala na můj noční stolek.

Lektvary jsme vypila tak rychle, že jsem ani nestihla postřehnout jejich nechuť. Stejně tak jsem se rychle oblékla a za pět minut už jsem odcházela z ošetřovny. Madame Pomfreyová asi přišlo divné, proč takhle pospíchám. Jenže tohle bych jí těžko vysvětlila.

Nepochopila by, že nechci, aby Harry chodil po hradě s mým tajemstvím v hlavě. Není to tak, že bych mu nevěřila, to bych mu to tajemství ani nesvěřila. Spíš jde o to, komu by to mohl prozradit. Harry není žádná drbna, aby to hned každému vyslepičil, ale Ronovi a Hermioně by to svěřit mohl.

A já jsem nechtěla, aby to věděli i oni. Věřila jsem jim stejně jako Harrymu, jen si nejsem jistá, jestli by to pochopili. Už tak jsem nejistá, jak to chápe Harry a co se mu honí hlavou.

Jako první jsem vběhla do společenské místnosti, ale stačilo mi jedno rozhlédnutí, abych zjistila, že tady nejsou. Vzápětí jsem prolezla otvorem, přičemž jsem minula Ginny, která mi chtěla pogratulovat k zápasu. Neměla jsem čas, právě Harry možná mluví s Ronem a Hermionou, takže jsem ji jenom krátce pozdravila a už jsem běžela dál.

Nejprve jsem mířila přímo do Velké síně. Právě je oběd, takže budou nejspíš tam. Jenže na schodech u druhého patra jsem se zarazila. Možná jsou na záchodech u Uršuly a pracují na lektvaru. Měla jsem pravdu, jak jsem zjistila, když jsem se přiblížila ke dveřím umývárny. Zevnitř se ozývaly hlasy a nebyl to žádný Uršulin ufňukaný a hysterický. Hlasy svých nejlepších přátel poznám.
„Kate!" vypískla překvapeně Hermiona, když jsem vtrhla dovnitř.