Kate

První část - Schopnosti: Život v dětském domově - 1. kapitola

Podívala jsem se z okna. Ze svého pokoje jsem měla výhled přímo na ulici. Je už večer, ale venku ještě běhalo několik dětí z dětského domova, kde žiji již od dob, kdy jsem byla malá. Nikdo neví, kdo jsou moji rodiče. Našli mě v jednom zničeném domě, když mi byl asi rok. Díky tomu ani nikdo neví, kdy mám narozeniny. Kdysi vychovatelky v našem sirotčinci rozhodly, že je budou slavit v den, kdy mě nalezli. Takže moje narozeniny se slaví v den, kdy je Halloween. Oslava tady v sirotčinci není nic moc, ale vychovatelky se snaží, aby to tady alespoň nějak připomínalo rodinu. Upeče se jednoduchý dort, na kterém je vždy jen jedna svíčka, protože nikdy není dostatek svíček, aby se každému dítěti na narozeniny dávalo tolik svíček, kolik je mu let.

Loni v říjnu jsem oslavila jedenácté narozeniny a jako každý rok jsem si přála jednu jedinou věc: odejít odsud. Neměla jsem život tady ráda. Nedokázala jsem se tu s ostatními moc skamarádit, většina si myslela, že jsem divná.

Když mi bylo šest let, tak jsem se trochu nepohodla s jednou holkou. Jmenovala se Valerie. Byla o tří roky starší než já. Už od začátky jsme si nepadly do oka. Nikdy jsme se spolu moc nebavili. Do té doby jsem se tu s každým kamarádila a nejspíš právě kvůli tomu mě Valerie neměla ráda. Soupeřily jsme o jejich pozornost, předháněly jsme se, kdo z nás je oblíbenější. Bylo to dětinské, ale bylo nám teprve šest let. Postupně jsme si začaly dělat naschvály. Nejdřív to nebylo nic zvláštního, schovávaly jsme si navzájem věci a podobně.

Jednou jsem to ale přehnala. Podařilo se mi potají vyslechnou rozhovor vychovatelek o ní. Byla odebrána matce, která byla alkoholička. Původně jsem si to chtěla nechat pro sebe, ale nevydržela jsem to a pověděla jsem to svojí nejlepší kamarádce Annie. Slíbila mi, že si to nechá pro sebe, ale bohužel nenechala.

Seděla jsem v klubovně a hrála jsem s ostatníma karty, když přiběhla do klubovny Valerie. V klubovně byla zrovna většina dětí z domova a dívala se na starou televizi. Když vešla Valerie, všichni se na ni podívali. Měla rudé tváře a v očích slzy. Přelétla očima po místnosti a našla mě. Několika kroky přešla ke mně. Nevěděla jsem vůbec, co se jí stalo, a proto jsem byla překvapená, když vymrštila ruku a vlepila mi facku.Zmateně jsem se na ní podívala a třela si přitom tvář.

„Šílíš? Co to do tebe vjelo?"

„Musíš se ptát? Copak nejsi spokojená? Musela si všem rozhlásit, že moje máma je opilec?" křičela na mě. Napřed jsem to nechápala, ale pak jsem se podívala na Annie, která se na mě dívala omluvným pohledem. V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Podívala jsem se na Valerii.

„Řekla jsem to jenom Annie a nikomu dalšímu." bránila jsem se.

„Nelži! Vždyť, tohle si přesně chtěla. Aby tě všichni ostatní brali jako tu báječnou, zábavnou, dokonalou Kate, která je všemi oblíbená a s každým kamarádí. Bála ses, že by mohli mít radši mě a proto si se snažila najít na mě nějakou chybu. Tak se ti to povedlo. Můžeš si gratulovat."

„Tohle, ale vůbec nechci. Nesnažila jsem se najít nějakou tvoji chybu. Jenom jsem náhodou včera večer slyšela, jak se o tobě vychovatelky baví."

„Lžeš! A abys věděla, tak mě nevadí, že je moje máma v jednom kuse opilá. Alespoň mám nějaké rodiče i když nejsou dokonalí. To ale ty říct nemůžeš, co? Nikdo o tobě nic neví. Kdo ví, co jsi vůbec zač. Nemáš ani svoje vlastní příjmení, úřady ti přidělili, že budeš Beckerová. Já nějakou rodinu mám ale ty nemáš nikoho." Věděla jsem, že má pravdu a to mě štvalo už od doby, co pamatuji. Záviděla jsem ostatním, když je přišel někdo navštívit.