Kate

Čtvrtá část - Když smrt přichází: Problémy, kam se podíváš - 76. kapitola

Stačila chvilka a hodně věcí se vrátilo zpátky do zaběhnutých kolejí. Euforická radost z vyhraného druhého úkolu opadala. I když jeho dozvuky byly stále znát, protože se pořád všichni vyptávali, jak to vlastně bylo s našimi únosy. Musela jsem je asi zklamat, protože jsem jim vykládala jenom o tom, jak nás uspali. Ale u Rona mohli být spokojenější, ten měl svoji verzi s ozbrojenými útočníky. Já jsem ho přitom nechávala, hlavně když jsem to nemusela pořád dokola vykládat já.

Únor se brzy přehoupl v březen a nic moc se neměnilo. Brianna nás dál týrala svými tréninky. Ale kupodivu už byl mezi mnou a Malfoyem klid. Znovu jsme přešli do klasického ignorování. Něco podobného jsem zkoušela i u Cedrica. Týden jsem s ním nemluvila a vyhýbala jsem se mu. Ale to bylo jenom jednostranné, protože Cedric se se mnou snažil mluvit, jenom já jsem ho nenechala. Párkrát mi zkoušel poslat vzkaz skrz Jesse a někdy i čekal po tréninku. Ale já jsem ho v tom nechávala trochu vydusit. Hlavně jsem na něj byla pořád naštvaná.

S Jamesem a Alice jsem se bavila normálně dál. Občas jsme se scházeli v našem kabinetě. Převážně jsme trénovali a já jsem se snažila lézt do mysli napřed Alice a pak i Jamesovi. Čím snáz mi to šlo, tím víc mi to stěžoval James tím, že se mi snažil v přístupu k mysli zabránit. Někdy jsem se snažila i já bránit jeho útokům. Ale jednoho večera jsem konečně vyslovila jeden nápad, který mi už od druhého úkolu ležel v hlavě.

„Lidi, něco mě napadlo," ozvala jsem se. „Teda napadlo mě to už po druhém úkolu a od tý doby nad tím přemýšlím."

„Co tě napadlo?" zeptal se se zájmem James.

„Týká se to té předzvěsti smrti," sdělila jsem jim. „Tak mě napadlo, že když nepřicházejí žádné nové vize nebo spíš nějaké nové části té vize, kde bychom se něco nového dozvěděli, tak proč se prostě někoho nezeptat?"

„Koho? Trelawneyové?" optala se Alice.

„Pochybuju, že by dokázala vůbec úspěšně předpovědět i jenom zítřejší počasí," podotkla jsem. „Spíš mě napadl nějaký duch. Ale ne co je na hradě nebo tak, ale spíš nějakého vyvolat. Nebo i smrt, kdyby šla vyvolat."

„To zní šíleně," okomentovala to Alice. „Je to vůbec možné?" podívala se po Jamesovi.

„Netuším," pokrčil rameny. „Ale za zvážení to stojí. Jsme tři bilokanti, když si řekneme i Elizabeth, budeme čtyři. Když se spojíme, tak by šlo dokázat hodně věcí. Jenom musíme přijít na způsob jak."

„Asi začnu zase chodit do knihovny a pátrat po nějakém způsobu vyvolávání," prohlásila jsem. „Ale když něco najdu, vy dva byste do toho šli?" podívala jsem se po nich.

„Nejspíš ano. Chci vidět, jestli je vůbec něco takového možné," pronesl James.

„Se mnou můžeš počítat," souhlasila Alice.

„Fajn, lidi mám, teď ještě ten způsob. A Elizabeth..." Podívala jsem se ke krbu. Už párkrát jsem s ní takhle mluvila, ale to ona strkala hlavu do našeho krbu. Začala jsem zvažovat, že jí dám dneska večer takhle vědět. Jen mi nějak moc nebyla příjemná představa, že budu strkat hlavu do krbu.

Alespoň jsem nemusela lézt po čtyřech a strkat hlavu do krbu před Jamesem a Alice. Počkala jsem, než odešli a pak jsem se rozhodla to zkusit. Sotva odešli, prohledala jsem skříňku kolem krbu. Měla jsem štěstí, nějaký letax jsem tam našla. Napřed jsem ho malinko vhodila do krbu, jako jsem to viděla u Weasleyů. To aby mi nesežehl oheň vlasy dřív, než stihnu něco říct. Až pak jsem tam strčila tu hlavu. „Dům rodiny Wood," pronesla jsem zřetelně. Stále jsem měla na paměti, jak to tehdy Harry zkazil a trochu se ztratil.