Kate

Druhá část - Deník: Zkouška krve - 31. kapitola

Další ráno jsem opět napsala Tomovi. Psala jsem mu už večer, ale neodpovídal. Bylo několik možností. Buď čerpá síly, courá se někde po hradě nebo trucuje, ačkoliv mě nenapadá proč. Ráno jsem mu napsala: Kde jsi včera byl? A ráno mi už konečně odpověděl: S tebou v knihovně.

A pak? Někam jsi najednou zmizel.

Já vím. Objevil se tam najednou... Harry to byl, že ano? Nevšiml jsem si, že jde za tebou. Když pak ke mně přišel, tak jsem reflexivně přešel do jeho mysli.

Tak proč, když jsem pak oslovila Harryho tvým jménem, ses neozval?

Už jsem tam nebyl.

Na tohle znám jeden krásný výraz: Cože?

Taky to nechápu. Neumím si to vysvětlit. Tohle by se mi stalo, kdybych se pokusil vstoupit třeba do tvojí mysli a ty by ses bránila. Jenže tam jsem žádný odpor nenacházel. Odpor bych pocítil a mohl bych proti němu bojovat. Jenže tam nebyl. Dostal jsem se do jeho mysli, všechno vypadalo v pořádku. A najednou jsem byl... pryč.

Já to pořád nechápu.

Je to dost složité.

„Už zase píšeš?" ozvala se z vedlejší postele nalevo od mojí. „Vždyť tohle děláš každé ráno."

Podívala jsem se na Levanduli. „Rozvíjím svůj literární talent," pokrčila jsem rameny.

„Jasně," pronesla Levandule a otočila se na druhý bok.

Napravo od mojí postele začala Hermiona vstávat. Podívala jsem se na budík. No jo, byl už docela čas vstávat. Takže jsem nakonec i já vylezla z postele.

Po ranní hygieně jsem se během oblékání obrátila na Hermionu. „Pamatuješ na tu naší včerejší sázku?" zeptala jsem se jí a natáhla jsem si na sebe sukni.

„Jistěže ano," odpověděla mi, zatímco si zapínala knoflíky od košile.

„Tak už jsem ji vyhrála," oznámila jsem ji a musela jsem se ovládat, abych se přitom neusmála.

Hermiona, která si právě přes hlavu přetahovala svetr, se zarazila někde mezi otvorem pro levou ruku a otvorem pro hlavu. „Cože?" vyšlo zpod svetru.

„V noci jsem se byla projít," vysvětlila jsem si a přitom jsem si oblékla plášť. Pak jsem se sehnula a zpod postele jsem vyndala tlustou knihu. Včera jsem si ji ještě před spaním stihla prohlédnout. Nyní jsme ji podala Hermioně.

Ta si ji ode mě vzala a hned v ní začala listovat. A když narazila na stránku s mnoholičným lektvarem, zarazila se a začala číst.

„Je to docela náročný," podotkla jsem a přehodila jsem si přes rameno brašnu s učebnicemi.

Hermiona zvedla hlavu. „Jo, to je." Nakonec knihu zaklapla a dala si ji do svého batohu s učebnicemi, který si následně dala na záda.

„Napadá tě, kde bychom to mohli připravovat?"

Hermiona se zamyslela. „Někde, kam nikdo moc nechodí..." A zatímco přemýšlela, tak jsme vyšly z ložnice.

„Zeptáme se kluků," navrhla jsem. A těsně předtím, než jsme prošly otvorem v portrétu, jsem se ještě rozhlédla po společenské místnosti. Ne, Harry s Ronem tam nebyli. „Třeba o něčem budou vědět," pověděla jsem jí a také jsem prošla portrétem.

„Jo," přikývla. Pak se mě zeptala: „Napadlo tě, čím ten nápis pan Neznámý napsal?"

„Nebo paní Neznámá," opravila jsem ji.