Kate

První část - Schopnosti: Nová výzdoba Velké síně - 10. kapitola

Ráno mě vzbudila Hermiona. „Kate! Dělej, vstávej nebo nestihneš snídani a přijdeš zase pozdě na hodinu."

Zamžourala jsem očima a podívala jsme se na Hermionu. Stála tam už převlečená v uniformě a koukala na mě.

„Kolik je?" zeptala jsem se jí ospale.

„Čtvrt na osm," odpověděla mi.

„Co máme dneska za hodiny?"

„Bylinkářství, přeměny, formule. A přidej."

„No, jo," zamumlala jsem a začala jsem vstávat z postele. „Počkej na mě, já hned budu," řekla jsem směrem k Hermioně a za pět minut už jsem společně s Hermionou scházela schodiště dolů do vstupní síně. Když jsme se Hermionou vešla do Velké síně, údivem nám spadla čelist.

V síni byly různě rozmístěny několik metrů vysoké sochy profesorů. Nejvyšší byla socha profesora Brumbála, která stála uprostřed síně. Profesor Brumbál tam byl převlečený za rockera. Na sobě měl černou koženou bundu a černé kožené kalhoty. Měl také několik kovových kroužků v uchu, v obočí, v nose a ve rtu. Jakmile jsem uviděla sochu Brumbála, vyprskla jsme smíchy. Nebýt dlouhých bílých vlasů a vousů, tak bych ho nepoznala. V ruce držel elektrickou kytaru. V několika minutových intervalech se socha pohnula, párkrát zabrnkala na kytaru a zařvala „Rock'n'roll!"

Potom jsme se podívaly na další sochy v síni. U nebelvírského stolu byla socha profesorky McGonagallové. Byla tu zpodobněná jako naivní barbína. Vlasy měla rozpuštěné a na sobě měla růžové šaty po kolena. Na nohách měla růžové boty na vysokém podpatku. Obličej měla silně nalíčený tvářenkou a růžovými stíny. Rty, které měla nalíčené křiklavě růžovou rtěnkou, špulila, jako kdyby chtěla všem poslat pusinku. Občas se pohnula a řekla „Mocinky moc vás všechny miluju!", přičemž jí kolem hlavy kroužily růžové srdíčka.

U havraspárského stolu byla socha profesora Kratiknota. Byl to malý profesor a právě jeho malá výška byla námětem pro tuto sochu. Vedle něj byl vysoký stojan, na kterém bylo několik knih, a profesor se tam snažil dosáhnout. Každou chvílí jeho socha ožila. Maličký profesor se snažil vyskočit a dosáhnout na knihy nahoře, ale nedařilo se mu to. Několikrát přitom spadl přímo na nos, čímž si vysloužil smích od studentů. U mrzimorského stolu stála socha profesorky Prýtové. V ruce držela několik květináčů a vypadala docela normálně teda až na to, že jí z uší vylézaly kořeny rostliny a místo vlasů měla listy rostliny. Byla to asi zatím jediná socha, která se nehýbala.

U stolu Zmijozelu byla socha profesora Snape. Tahle socha se mračila na všechny okolo, a kdyby pohledy mohly zabíjet, už je mrtvá celá síň. Kromě toho mu z vlasů kapal sliz a nebylo to tím, že by si neumyl vlasy. Bylo to tím, že měl na hlavě kotlík, ze kterého vytékala tekutina. Občas se pohnul a podíval se na nebelvírský stůl, přičemž řekl: „Odebírám 50 bodů Nebelvíru!"

U každé z těchto soch, byly davy lidí, které se jim smály. Kromě toho byly na stěnách barevné fleky a všude možně byl poházený toaletní papír. S Hermionou jsme zamířily k nebelvírskému stolu a posadily jsme se k Harrymu a Ronovi. Hermiona si vyndala z brašny knihu a zatímco jedla snídani, tak u toho i četla. Je vůbec někdy chvíle kdy nečte?

Ve chvíli, kdy jsem se posadila, jsem si všimla ještě dalších soch. Byly o něco menší, takže jsem si jich nejprve nevšimla.

„To jsou čí sochy?" zeptala jsem se Harryho.

„Nás," odpověděl mi. Překvapeně jsem se na něj podívala, takže mi to Harry ještě vysvětlil. „Sochy prvního ročníku. Nebo alespoň těch vtipných a zajímavých. Tamhle je třeba socha Nevilla se žabákem," ukázal Harry na sochu kluka, vedle kterého byla obrovská žába.