Kate

Druhá část - Deník: Rodina Weasleyových - 22. kapitola

Odpověď od Rona mi přišla o pár dnů později. Měl pro mě přijít společně se svým tátou. Vychovatelky proti tomu nic neměly, jenom paní Lopezová chtěla vědět, ke komu to přesně jedu. Když jsem jí řekla, že budu u Weasleyových, tak se uklidnila, ačkoliv jí to jméno nic neříkalo. Annie z mého odjezdu nebyla moc nadšená

Nevěděla jsem nic o kouzelnických dopravních prostředcích, ale snad jejich příchod nebude moc nápadný. Takže jsem v domluvený čas čekala dole v přízemí domova. Věci jsem měla sbalené v jedné menší cestovní tašce, ačkoliv nechápu, jak se mi to podařilo tam všechno nacpat. Asi pět minut po našem domluveném čase, někdo zaklepal na dveře a úplně ignoroval zvonek. Otevřela jsem dveře a přede mnou stál usmívající se Ron.

„Ahoj Kate," pozdravil mě a vešel dovnitř.

Za ním vešel dovnitř hubený muž středního věku se zrzavými ale už ustupujícími vlasy a byl oblečený do mudlovského oblečení.

„Ahoj, ty jsi určitě Kate," řekl, přičemž se na mě usmál a natáhl ke mně ruku.

„Ano. A vy musíte být pan Weasley. Ráda vás poznávám," potřásla jsem si s ním rukou.

Potom zvedl hlavu a kývl na pozdrav někomu za mnou. Otočila jsme hlavu a uviděla jsem vychovatelku Lopezovou.

„Dobrý den," pozdravila pana Weasleyho.

„Tak my převezmeme Kate a půjdeme," prohlásil pan Weasley a vzal moji tašku. Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že ve vzduchu cítím napětí. Skoro jako kdyby ten rozhovor měl ještě jiný význam, než jsem si myslela.

„Tak dobře dojeďte," řekla nám, když jsme vycházeli.

Ve dveřích jsem se ještě otočila „Tak se tu mějte," rozloučila jsem se všemi, kteří se přišli podívat, co se tady děje, a vyšla jsem ven.

Šli jsme ulicemi Londýna ke stanici metra. Koupili jsme si lístky a potom jsme jeli metrem. Dozvěděla jsem se od nich, že dnes už metrem cestovali, když jeli za mnou. Jenže nevěděli, že si musí koupit lístky a tak jeli na černo. Měli štěstí, že je nechytil žádný revizor. Cestou se mě vyptával pan Weasley na mudly, jaké to je u nich žít a na některé věci, které vymysleli, například prodlužovací kabel. Nakonec jsme dorazili do Příčné ulice a postavili jsme se do jedné obrovské fronty u dvou krbů.

„Cože tady přesně děláme?" zeptala jsem se jich a snažila jsem se zahlédnout, co je tam vepředu. Lidé stále postupovali dopředu, ale kam mizeli, když tam nejsou žádné dveře?

„Přesuneme se domů letaxem," vysvětlil mi pan Weasley.

„Letaxová síť je jeden z kouzelnických dopravních prostředků," pokračoval ve vysvětlování Ron. „Prostě vlezeš dovnitř do krbu, pustíš hrstku letaxového prášku na zem a řekneš, kam se chceš dostat. V našem případě řekneš Doupě."

Nyní už jsem viděla vepředu, jak lidé vcházejí do krbu do zelených plamenů. Chvíli předtím, než jsme se dostali my tři na řadu, nám pan Weasley každému nasypal do dlaně hrst prášku. Jako první šel Ron. Nejprve vhodil do ohně špetku prášku, který vzápětí zezelenal. Potom tam vešel i on. V jednu chvíli jsem čekala, že začne hořet. Jenže plameny si ho vůbec nevšímaly.

„Doupě!" řekl nahlas a zřetelně. Plameny se zvedly do výše, až Rona celého zakryly. Když se o pár vteřin později vrátily do své původní podoby, už tam nebyly.

„Tak teď můžeš ty," pobídnul mě pan Weasley. Popošla jsem o krok blíž ke krbu. Udělala jsem to samé, co udělal Ron přede mnou. Hodila jsem do ohně špetku zeleného prášku. Oheň zezelenal a já jsem vešla do plamenů. V jednu chvíli jsem čekala, že začnu hořet. V duchu už jsem viděla, jak hořím, ale včas jsem své představy zarazila. Bez lektvaru na potlačení schopností si nejsem jistá, co vyvedu. Potlačila jsem proto představy a zbytek prášku jsem pustila na zem.