Kate

Čtvrtá část - Když smrt přichází: Smím prosit? - 70. kapitola

A/N Omlouvám se za menší zpoždění, tahle kapitola měla být vydaná už v neděli ale to víte. Člověk tak píše s tím, že to má být kapitola o plese, a tak píše, píše, a najednou má napsáno 6000 slov a přitom ten ples ještě ani nezačal...

„Já tomu nemůžu uvěřit. Bude vánoční ples!" vyjekla Levandule nadšeně, sotva jsme se dostali na pokoj. „Už se nemůžu dočkat."

„Vážně?" pronesla jsem ironicky, zatímco jsem odkládala svoji školní brašnu vedle postele. Vzhledem k tomu, že Hermiona byla v knihovně, jsem teď musela strávit nějakou chvíli s těmahle dvěma. Tedy dokud se nevydám za klukama. „A já měla z toho toho tvého hihňání v hodině pocit, jakože se netěšíš."

Levandule se na mě mírně zamračila, ale pak nad tím mávla rukou a obrátila se na Parvati. „Už víš, jaké budeš mít šaty?"

„V létě jsem si pořídila takové růžové, ale ještě k nim musím domyslet nějaké doplňky. Nevím, jestli jít do stříbra nebo do zlata. A co ty?" optala se jí na oplátku.

„No, chtěla jsem levandulové," pousmála se.

Ušklíbla jsem se. „Jak originální."

Levandule se opět obrátila na mě. „A jaké budeš mít ty?"

„Zatím nevím," pokrčila jsem rameny. „Ale v Prasinkách na to má být nějaký obchod, tak se tam stavím."

Nyní se po mě podívala i Parvati, kterou moje odpověď trochu zarazila. „Neměla jsi náhodou od loňska zákaz vycházení kvůli tomu vašemu útěku?"

„Jo, ještě pořád ho mám," potvrdila jsem ji její domněnku. „Ale já si to nějak zařídím."

Už od doby, kdy o tom paní Weasleyová v létě mluvila, jsem měla v plánu se tam zajít podívat. Harryho Pobertův plánek a moje astrální podoba to jistila. Nebála jsem se toho, že by mě mohl někdo prozradit ve škole. Tedy pokud v tom obchodě nemají mojí fotku s nápisem „Zapovězený vstup".

„Dobře, ale teď přijde ta důležitější otázka," převzala Levandule opět slovo. „S kým tam jít?"

„S někým kdo nás pozve a my mu na to řekneme ano," odpověděla jsem jí.

„Tak ještě jinak pro tebe. Kdo chcete, aby vás pozval?" zeptala se znovu.

Zarazila jsem se. Kdo vlastně chci, aby mě pozval?

„Já ani nevím," pokrčila Parvati rameny.

„Já asi tak ne," přidala jsem.

Levandule se na mě podívala a přimhouřila oči. „A co James?"

„Asi když mě pozve, tak mu řeknu ano," odpověděla jsem jí.

„A chceš, aby tě pozval?" pozvedla Parvati obočí.

„Já nevím," přiznala jsem popravdě.

„Líbáš se s ním před celou školou, ale nevíš, jestli chceš, aby tě pozval na ples?" nakrčila Levandule čelo.

„S ním je to takové... všelijaké," pokrčila jsem rameny. „Už jsem se s ním líbala celkem třikrát v tomhle roce a potom se pokaždý choval, jako by se nic nestalo."

„Třeba mu jde jenom o to kamarádství s výhodami," ušklíbla se Levandule.

„Vypadá to tak," souhlasila jsem s ní.

„A chceš taky jenom tyhle výhody nebo něco víc?" optala se mě Parvati.

„Nejsem si jistá," pokrčila jsem rameny. „O prázdninách jsem se o Jamesovi bavila s kamarádkou a tenkrát jsem ji tvrdila, že mi to vlastně nějak nevadí. Ale když jsme se posledně líbali, tak několik dnů na to chtěl se mnou mluvit o samotě. V jednu chvíli jsem si vážně myslela, že si chce promluvit o tom. Ale nakonec mu šlo jenom o to, abych mu s něčím pomohla. A... myslím, že jsem pak cítila trochu zklamání."