Kate

První část - Schopnosti: Odjezd - 5. kapitola

Zbytek prázdnin jsem většinou strávila ve svém pokoji a četla si v učebnicích. Párkrát jsme i přemýšlela o tom, že bych mohla zkusit ty nejlehčí lektvary. Nakonec jsme ten nápad zavrhla, rozhodla jsem se, že bude bezpečnější počkat do Bradavic. Kouzla jsem bohužel zkoušet nemohla, a tak jsem si akorát četla v knihách. Párkrát jsem i v noci zkoušela sledovat oblohu svým novým dalekohledem. Z kusu pergamenu jsem si udělala kalendář a odškrtávala jsem dny, které mi zbývaly do 1. září.

Od mého setkání s Harrym se mi o něm zdálo ještě častěji. V mých snech byl někdy i několik dní po sobě. Někdy se procházel Příčnou ulicí a šel do Gringottovy banky nebo byl v malém pokoji, který byl plný rozbitých hraček, a četl si v učebnicích do školy. Snažila jsem se s těmi sny moc netrápit. Za ta léta jsem už přišla na to, že nejlepší je ignorovat je.

Když jsem zrovna nebyla ve svém pokoji a nečetla si v učebnicích, byla jsem s Annie. Snažila jsem se s ní strávit co nejvíce času, protože ji celý rok neuvidím. Celý měsíc jsem hledala vhodnou chvíli, jak jí říct o svojí nové škole. Trápilo mě, že to před ní musím tajit.

Také jsem se snažila, aby Annie neměla žádnou příležitost promluvit si s Tomem nebo Valerií. Tom se ze mě často snažil dostat, kdo je Hagrid a k čemu ty nákupy. Poté, co zjistil od vychovatelky, že v září odjíždím do nějaké internátní školy, se mě začal vyptávat ještě víc. Trochu jsem se bála, aby se nepokusili něco najít v mém pokoji, až budu s Annie venku. Proto jsem začala věci do školy schovávat. Naštěstí jsme s Annie před lety zjistily, že v tehdy ještě našem pokoji je za stolem ve zdi menší výklenek a díky stolu je důkladně schovaný. Společně s Annie jsme si tam začaly schovávat naše společné tajemství. Nyní jsem tam měla kotlík, dalekohled, váhy, lahvičky, přísady a knihy. Hábity jsem schovala dozadu do skříně. Hůlku jsme nosila pro jistotu pořád u sebe.

Přesto to neřešilo můj problém s Annie. Každou noc, těsně předtím než jsem usnula, jsem si slibovala, že zítra jí to už určitě řeknu. Bohužel, jsem jí to stále neřekla. Prázdniny se začaly chýlit ke konci a mě zbýval už jen týden do odjezdu. Annie mezitím vymýšlela, kam si společně ve třídě sedneme. Shodly jsme se na tom, že nejlepší místo je v řadě u katedry, kde na nás učitel pořádně nevidí, když sedí.

Zbývaly my už pouhé dva dny do odjezdu, když jsem se ráno probudila s tím, že dnes už to Annie říct musím. Byly jsme domluvené, že za mnou přijde dopoledne. Ráno jsme se snídala a pak jsem čekala ve svém pokoji. Vzala jsem si knihu Dějiny čar a kouzel a četla si v ní. Hůlku jsem položila vedle sebe na postel, protože mě v kapse tlačila. Začetla jsem se do knihy natolik, že jsem neslyšela, jak někdo jde nahoru po schodech. Zvedla jsem hlavu od knihy, až když někdo otevřel dveře. Ve dveřích stála naštvaná Annie.

„Proč jsi mi neřekla, že odjíždíš na nějakou internátní školu?"

„Já..." zaváhala jsem.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi podala přihlášku na jinou školu?"

„Na žádnou školu jsem přihlášku nepodala. Prostě si mě vybrali."

„Jak dlouho to víš? Od té chvíle, jak tě navštívil ten obr?"

„Jak víš o Hagridovi?" zeptala jsem se jí.

„Valerie," odpověděla mi jedním slovem. Annie přejela pohledem po pokoji a její zrak spočinul na hůlce, která ležela vedle mě. Potom se podívala na knihu, kterou jsem pořád držela v ruce.

„Takže je pravda, co ti dva říkali."

„Co kdo říkal?" zeptala jsem jí, ale už jsem tušila odpověď. Nebyla jsem si akorát jistá, na co všechno Tom s Valerií přišli.