Kate

Čtvrtá část - Když smrt přichází: Tvé okolí tě nemá rádo - 67. kapitola

"Harry Potter!" přečetl Brumbál z lístků přesně v ten moment, kdy jsem přecházela z astrální podoby do svého těla.

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Harryho, stejně jako zbytek síně. Stačil jeden pohled do jeho tváře a bylo mi jasné, že o tom neměl tušení. Jak by taky mohl? Výsledky výběru tady dneska falšuju jenom já. Nebo jsem si to alespoň myslela. Někdo mě zřejmě předběhl a dostal tam i Harryho, který z toho byl teď nejspíš v šoku.

Ale i když se mu nechtělo, tak se musel vydat do vedlejší místnosti za ostatními šampiony. V rychlosti jsem mu ještě stiskla ruku a zašeptala: „Za chvíli se tam k tobě připojím." Víc jsem nestihla, protože už musel jít.

Sotva se za ním zavřely dveře, nastalo ticho a nikdo nevěděl, co bude dál. Až Ohnivý pohár na sebe upoutal pozornost. Ale nebyl to nějaký další lístek. Pouze trochu zajiskřil a pak náhle vyhasl.

„Výběr šampionů skončil. Nyní se odeberte do svých kolejí," pronesl stručně. I když nezmínil Kruval a Krásnohůlky, vypadá to, že i oni ten nevyslovený rozkaz pro ně vyslyšeli a stejně jako bradavičtí studenti se šourali k východu. To už začínal všeobecný šum.

Jen jsem se narychlo obrátila k Ronovi a Hermioně. „Musím rychle na kolej, ať se zbavím těla. Hermiono, ty mě pak kryj," sdělila jsem si a prodírala jsem se ke dveřím. Nečekala jsem ani na jednoho z nich, prostě jsem se drala davem a rychlým krokem mířila k naší koleji. Jakmile se mi podařilo uniknout pohledu ostatním, tak jsem se rozběhla. Zastavila jsem se až u Buclaté dámy po vyběhnutých sedmi patrech. Snažila jsem se jenom popadnout dech, abych jí aspoň řekla heslo, a naprosto jsem ignorovala její podivené dotazy. Protáhla jsem se otvorem a vyběhla do ložnice. Nijak jsem se už ničím neobtěžovala, padla jsem do postele a předstírajíc spánek jsem přešla do své astrální podoby. Ve které mě zase čekalo všech sedm pater seběhnout. Já vím, je to hrozně otravné a v jednu chvíli jsem si říkala, že by bylo mnohem snazší, prostě to seskočit. Akorát bych to nepřežila.

Takže jsem jenom cestou proklínala svoje tělo. Pravděpodobně jsem v tu chvíli zněla jako kupa dalších puberťaček v mém věku, ale jsem si stoprocentně jistá, že žádná z nich to nemyslela stejně jako já. Jim vadí malá prsa, což mě mimochodem taky trochu, nebo brýle, rovnátka, akné, velký zadek, ale mě v ten moment vadilo moje celé moje tělo obecně. Bylo otravné muset se ho takhle zbavovat. Možná jsem ho mohla nechat jenom někde v přístěnku na košťata, jenže zase na druhou stranu v ložnici mám lepší krytí a především tam na něj může dohlédnout Hermiona.

Netuším, co všechno jsem z událostí v té vedlejší místnosti prošvihla, ale když jsem tam přiběhla, tak jsem byla pěkně zadýchaná a šampionům právě říkali nějaké pokyny o prvním úkolu. Harry tam byl taky pořád, takže předpokládám, že soutěžit bude taky. Sakra.

„Promiň, že mi to tak trvalo, ale musela jsem se zbavit těla," vydechla jsem, jakmile jsem trochu popadla dech. Moje slova byla míněná jenom k Harrymu, který jako jediný věděl o mé přítomnosti. Sotva jsem tam vpadla, tak na mě upřel zrak. Až po několika vteřinách se podíval na Luda Pytlouna, protože by ostatním mohlo být divné, proč zírá do prázdna.

Sotva jim dopověděli o všech detailech úkolu, kterých tedy nebylo moc, tak se začali rozcházet. Ignorovala jsem nějaké dospělácké dohadování o tom, kdo z nich by tu měl zůstat přes noc, a pohlédla jsem na Harryho. Stačil mi jeden pohled na něj, aby mi došlo, jak se nejspíš cítí. Zmatený. Nervózní. Litovala jsem, že v tu chvíli jsem se s ním nemohla bavit normálně, ale aspoň jsem ho objala kolem ramen. „Tohle zvládneš. Nějak se s tím vypořádáme, jako se vším. Kolik dalších šampiónu už bojovala s trollem, baziliškem, mozkomory a párkrát i s Voldemortem?"