Kate

Druhá část - Deník: Čas pravdy - 40. kapitola

Měla bych být mrtvá. Všechno tomu nasvědčovalo. Necítila jsem žádnou bolest a kolem mě byla temnota. Jen jsem nechápala, proč se cítím tak silná a každou vteřinou jsem sílila víc a víc. O tomhle se v příbězích nikdy nezmiňovali.

„Kate," zaslechla jsem, jak mě volají. Jaké to je asi po smrti? To zjistím za chvíli.

Jenže já nejsem mrtvá.

Někdo se mnou slabě zatřásl a já jsem otevřela oči. Několikrát jsem zamrkala, než jsem zaostřila na Harryho obličej.

„Harry?" zeptala jsem se zmateně. Nechci si stěžovat, ale proč žiju?

„Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?" vyptával se mě Harry.

Zmateně jsem se posadila. „Ne, nic mi není. I když nevím proč. Co se stalo?"

„Taky nevím," pokrčil rameny. „Prostě ses najednou začala zhmotňovat. Už jsi nebyla průhledná, ale měla jsi normálně tělo. A tvoje tělo, co leželo támhle, se rozplynulo."

Sáhla jsem si na břicho. Žádná rána, žádné zranění. Sáhla jsem si na hlavu. Také nic. Po všech mých zranění zbyla jenom krev na zemi a mém oblečení.

„A to moje zranění?" zeptala jsem se.

„Fawkes," kývl hlavou směrem k rudému ptákovi, který poletoval u východu Komnaty.

To nedává smysl. Proč jsem se najednou zhmotnila? Měla bych se vypařit.

„Vážně se nic nestalo?" zeptala jsem se Harryho.

„Ne," pokrčil rameny, ale pak se zamračil. Zvednul ze země deník a podíval se na něj. „Vlastně ti jenom po tom, co jsi ztratila vědomí, spadla ruka a dotkla ses deníku."

Vzala jsem si od něj deník a prohlédla jsem si ho. Kromě toho, že byl celý od inkoustu a vězela v něm velká díra, vypadal jako normální knížka. Nic víc jsem necítila. Nebylo tady to brnění a záchvěv moci, který jsem cítila tehdy poprvé v Příčné ulici a co jsem od té doby cítila pokaždé, když jsem se deníku dotkla. Teď už to byla jenom obyčejná knížka, ale ta moc z deníku se někam musela ztratit.

„Ztratila se do mě," dokončila jsem svojí myšlenky nahlas.

„Cože?" zeptal se mě zmateně Harry.

„Ten deník," ukázala jsem na něj. „Vložil do něj část svojí moci. Když jsi ho zničil, ta moc se uvolnila a já jsem jí nasála do sebe. Proto jsem se zhmotnila a Fawkes mě mohl vyléčit."

„Takže ty teď máš stejnou moc jako Voldemort?" zopakoval Harry po mně.

„Tu mám vlastně celou dobu..." Podívala jsem se zkoumavě na Harryho. „Prosím, řekni mi, že se teď nijak nevyděsíš, neodmítneš mě, zase se nerozhádáme a nebude spolu několik měsíců mluvit."

„Ne!" vyhrkl Harry rychle. Pak zavrtěl hlavou a vzal mě za ruce. „Kate, teď jsi málem umřela a já jsem tě málem ztratil. Je mi jedno, jaké máš schopnosti. Mám tě rád takovou, jaká jsi. I kdybys byla třeba Voldemortova dcera, - i když doufám, že nejsi - tak tě pořád budu mít rád."

„Voldemortova dcera? To je šílená představa," poznamenala jsem a otřásla jsme se odporem.

„Takže já támhle pracně odhazuju kameny, abyste mohli pryč, a vy se tu mezitím vybavujete?" ozval se hlas u východu z Komnaty.

„Rone," oslovila jsem zrzka a usmála jsem se. Když málem umřete, tak pak najednou máte všechny lidi radši. Teda až na ty lidi, kvůli kterým málem umřete.