Kate

Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Magické cvičení v Prasinkách - 50. kapit

A/N Věděli jste, že název kapitoly může být dlouhý maximálně 80 znaků? Musela jsem umazat poslední tři písmena "ola".

Stejně jako to bylo většinou při našich pobytech na ošetřovně, i tentokrát trvala madame Pomfreyová na tom, že tu musíme zůstat celý zbytek víkendu. Alespoň že tu nemusím trávit čas sama, ale je tu se mnou i Harry. Kromě toho nás neustále někdo chodil navštěvovat. Snažili se rozveselit Harryho ohledně prohraného zápasu, ale ten se pořád tvářil smutně.

Nakonec jsem to v sobotu večer nevydržela a vylezla jsem ze svojí postele. Přecupitala jsem k jeho posteli a sedla jsem si na okraj jeho postele. Harry byl nejprve otočený ke mně zády, ale když ucítil, jak se postel prohnula, tak se otočil čelem ke mně.

„Měla bys být ve své posteli," poznamenal.

„Měla, ale to bys mě ty nesměl potřebovat ve svojí posteli," lehla jsem si vedle něj a zastrčila jsem nohy pod jeho deku.

„Víš, že by si někdo mohl tuhle větu vyložit špatně?" pozvedl obočí a já jsem si uvědomila, co jsem vlastně před chvílí řekla.

„No jo, špatná volba slov," pokrčila jsem rameny. „Ale to nemění nic na tom, proč jsem tady. Tebe pořád trápí ten prohraný zápas."

„Kate," povzdechl si a podíval se mi do očí. „Já vím, co mi chceš říct. Že jsem skvělý chytač a že to je jenom jedna prohra a podobně. Já to vím. Jenom potřebuju trochu času."

Pozorně jsem si ho prohlédla a trochu jsem nakrčila čelo. Něco se mi na tom nezdálo. „To není všechno, že ne?" zeptala jsem se ho.

„Co?" podíval se na mě překvapeně.

„Ještě něco tě trápí," sdělila jsem mu svůj poznatek. „Co to je?"

„Nevím, o čem mluvíš," zavrtěl Harry hlavou a uhnul pohledem.

„Harry, nelži mi," řekla jsem přísně. „O co se jedná?"

Povzdechl si a podíval se na mě. „O... o to, co jsem viděl při zápase. Těsně předtím, než jsem vyletěl nahoru mezi mraky a pak spadl z koštěte, jsem na tribuně zahlédl smrtonoše. A to samé jsem i viděl o prázdninách těsně předtím, než mě srazil ten autobus."

„O prázdninách jsi viděl Blakea," sdělila jsem mu a zadívala jsem se mu znovu do očí. „Já ho tenkrát viděla taky a pak jsem ho vzala k sobě. A teď... nevím, co to bylo. Blake byl u mě na pokoji, takže ten to být nemohl. Možná se ti to jenom zdálo."

Harry se chvíli díval do mých očí. Netušila jsem, nad čím přesně přemýšlí. Hádám, že nad tím zápasem a nad mozkomory. „Taky jsem tam slyšel znovu ten ženský křik," řekl po chvíli. „A tentokrát jsem ho už poznal. Byl mojí matky. Ale nevím, proč jsem ji slyšel. Nebo proč jsem ji slyšel jenom já."

„Určitě je to způsobeno těmi mozkomory," poznamenala jsem. „A nejsi jediný, kdo ji slyšel. V tom vlaku, když tam byl mozkomor, jsem se dotkla tvojí ruky a pak jsem slyšela nějaký křik taky."

Harry se na mě překvapeně podíval. „Ale... to jsi určitě nějak získala přes to spojení."

„Asi... Ale ono s těma mozkomorama je to celkově takový podivný," poznamenala jsem a opřela jsem si hlavu o Harryho rameno. Zároveň jsem pod dekou nahmatala jeho ruku „Máš ještě něco, co tě trápí?"

„Ne, už ani ne," pousmál se, zatímco si se mnou propletl prsty ruky. Usmála jsem se a zavřela jsem oči. Cítila jsem se takhle příjemně. Harryho přítomnost mě uklidňovala, připomínala mi bezpečí a domov. Dokonce jsem i takhle usnula, jak jsem později zjistila, když jsem se najednou ocitla v astrální podobě a dívala jsem se na naše spící těla vedle sebe. Opět mám pocit deja vu. Chvíli jsem uvažovala, jestli nemám prostě vlézt do svého těla a prostě spát. Anebo se mám jít projít po hradě? Nakonec jsem se rozhodla pro tu procházku. Projít se po hradě mi neuškodí. Harry mi mezitím ohlídá tělo.