Kate

Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků: Usmíření - 41. kapitola

Tak a jsem tady. Po měsíci prázdnin se znovu setkám s Hermionou. Alespoň někoho z mých kamarádů uvidím. Zatím jsem si s nimi mohla akorát dopisovat. Dozvěděla jsem se z dopisů od Rona, že vyhráli nějaké peníze a že se rozjeli do Egypta. Páni, ti se mají. Taky bych chtěla na chvíli vypadnout z Anglie. Hermiona zase byla měsíc s rodiči ve Francii a teď se vrátila. Loni jsem strávila část prázdnin u Weasleyových, ale protože ti jsou teď pryč, tak teď budu na část prázdnin u Hermiony. Navíc je stejně na řadě.

Ale vlastně s tím, že konečně uvidím nějaké svoje kamarády, jsem trochu lhala. A nemyslím tím Annie. Tu teď vídám hodně často. V jednom kuse je u nás v domově, ale nechodí za mnou. Naštěstí nechodí ani za Valerií. Jenom se poflakuje po domově a snaží se se mnou mluvit. Jenže já s ní mluvit nechci. Proto jsem se celý měsíc vyhýbala domu a potloukala se po Londýně. Nebo spíš po Příčné ulici, protože to bylo moje útočiště před otravnou Annie. Valerii naštěstí donutila vychovatelka Lopezová, aby o mě nikomu neřekla. Nevím, jak ji donutila to udělat, ale zatím to zabírá.

Takže předtím jsem neměla na mysli Annie, kterou už mezi svoje kamarády nepočítám, ale Harryho. S tím se vídám hodně často v astrální podobě. Harry speciálně kvůli mně ponocuje a já speciálně kvůli němu chodím brzo spát. A potom jenom potichu sedíme u něj v pokoji a bavíme se o všem možném. Člověk by čekal, že už nám po tom měsíci dojdou témata, ale kupodivu se pořád máme o čem bavit. Jako bychom se snažili dohnat ty poslední měsíce, kdy jsem se se svými přáteli nebavila. Jenom musíme mluvit potichu, protože jeho strejda s tetou by nás mohli slyšet.

Ale s Harrym se uvidím až v noci. Do té doby se budu bavit s Hermionou, ke které právě mířím tímhle autobusem. Seděla jsem na jednom sedadle u okna a sledovala jsem, jak se postupně velké londýnské domy za oknem zmenšují, dokud jsem se nedostala na Londýnské předměstí. Tam teprve můj autobus zastavil a já jsem mohla s batohem na zádech vystoupit.

Venku jsem se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla jsem se. Vzápětí jsem se usmála, protože jsem kousek od sebe spatřila svoji hnědovlasou kamarádku a zamířila jsem rychlým krokem k ní.

„Ahoj, Hermiono..." pozdravila jsem ji s úsměvem, ale pak jsem se zarazila. „Počkat, jsi to vůbec ty? Ta Hermiona, kterou znám, byla bělejší... Kdy ses naposled koupala?"

„To dělá to francouzské sluníčko," usmála se. „Ty ale náhodou taky vypadáš docela opáleně."

„To zase dělá to anglické sluníčko. Taky není špatný, ale není tolik nóbl jako to francouzské," zasmála jsem se. „Takže kde to tady bydlíš?"

„Po měsíci se konečně vidíme a ty myslíš jenom na to, jak mi vlézt do baráku?" přimhouřila káravě oči a pak se usmála. „Ale doufám, že ti nebude vadit, když tady budu mít ještě jednu kamarádku. Přijela o něco dřív než ty." Hermiona zamířila směrem od zastávky do jedné ulice.

Pokrčila jsem rameny a následovala jsem jí. „Já jsem náhodou přátelský a tolerantní typ. Já s ní nebudu mít žádné problémy."

„Jen aby," zamumlala si pro sebe Hermiona. „Ty a přátelský a tolerantní typ? To leda do doby, než se objeví tajemný černovlasý pohledný mladík."

„Budete mi předhazovat do konce života?" povzdechla jsem si. „Tak jsem se nechala zblbnout jedním pěkným klukem, ze kterého se pak vyklubal největší černokněžník všech dob. To se může stát každému."

„Jak myslíš," pokrčila rameny a pak už to nijak nekomentovala, protože jsme se zastavili před jedním domem. „Takže tomuhle říkám můj domov."