Kate

Druhá část - Deník: Konkurz - 25. kapitola

Ráno jsem znovu prohledala batoh. Stejně jako včera večer jsem ho prohlížela pořád dokola. Hermiona ani ostatní na pokoji nechápaly moje počínání. Nechápala jsem to ani já. Tohle přece není možný. Přeci nemohl zmizet, nemohla jsem ho ztratit. Teď, když jsem měla konečně naději zjistit něco víc o svých schopnostech. Ani jsem ten deník nestihla pořádně prozkoumat. Plánovala jsem, že s ním tady v Bradavicích zajdu za nějakým profesorem. Copak si ze mě dělá osud srandu?

Právě na to jsem myslela ráno u snídaně. K snídani jsem si dala vajíčka, ale i kdybych jedla obyčejnou trávu, tak si toho nejspíš ani nevšimnu, jak jsem byla duchem mimo. Probrala jsem se ze svého zamyšlení, když mi něco přistálo v talíři.

„Co to?" rozhlížela jsem se kolem sebe zmateně.

Někde mezi vajíčky a lžící ležel šedivý a opeřený tvor. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem Rona a Harryho, jak míří ke mně a Hermioně. Hermiona, kterou sova těsně minula, právě vyndávala sově ze zobáku červenou obálku.

„Poslyš, Rone," oslovila jsem ho, když se on a Harry posadili naproti mě. „Mohla by se vaše rodinná sova vyhýbat mojí snídani?"

Ron mi neodpověděl. Místo toho zblednul, když mu Hermiona podávala obálku.

„Co se děje?" zeptal se Harry. Nikdo z nás čtyř kromě Rona absolutně nechápal, co ta obálka znamená. Ron štítivě držel obálku, jako kdyby uvnitř byla atomová bomba.

„Tohle je Hulák," vysvětlil nám Ron. Nebo si alespoň myslel, že nám to vysvětlil, ale my jsme se tvářili ještě nechápavěji.

„A Hulák je...?"

„To uvidíš." Ron hlasitě polkl a jedním prudkým pohybem roztrhl obálku. Vzápětí se rozlehl místností křik, který vycházel z obálky. Paní Weasleyová křičela na svého syna, ačkoliv byla kilometry daleko. V podstatě na něj křičela kvůli ukradenému autu. Nejvíc mě na tom zaujala část, kde připomněla jednu naši akci v létě.

„...JAKOBY NESTAČILO, ŽE JSTE UKRADLI AUTO UŽ V LÉTĚ! ANO, JÁ MOC DOBŘE VÍM, JAK SE K NÁM HARRY DOSTAL! PITOMCE ZE MĚ DĚLAT NEBUDETE! TEHDY JSEM TO JEŠTĚ PŘEŠLA, ALE TOHLE UŽ JE MOC! ..."

Vypadá to, že nám to neuvěřila. Že by také věděla o tajemství mého obočí? Ne, to určitě ne. Nejspíš se probudila, když jsme se plížili kolem jejich ložnice.

Po konci toho proslovu, který sledovala celá síň, nastalo ticho. Kluci se tvářili ztrápeně. Na chvíli mi jich přišlo líto. Možná jsem na ně neměla včera tak vyjet. Asi měli včera pravdu. Vždyť ty průšvihy dělám většinou já a oni mi to nevyčítají. Spíš mi vyčítají, že jim o tom neřeknu. Prostě jim jenom nechci říct moje malé tajemství. Ta zrádcovská mrcha jménem Annie měla teorii, že mám nějaký psychický blok. Ať je to jakkoliv, tak už je to jedno. V nejbližší době si dojdu do skladu přísad a potom si udělám lektvar na odstranění schopností.

Pozornost ostatních už se upřela někam jinam a síní se znovu rozmohl hluk. Ronův Hulák už nebyl středem pozornosti. Pořád jsem ale z jejich strany cítila ohromnou vlnu viny. Rozhodla jsem se, nějak je rozptýlit.

„Nevím jak vy, ale já jsem ráda, že jsem zase zpátky v Bradavicích," prohlásila jsem.

„Jo, Bradavice mi chyběly," přitakal Harry.

„Ale Snape mi teda rozhodně nechyběl," poznamenal Ron, který si právě všiml našeho profesora vcházející dovnitř. Podívala jsem se na něj. Od loňského roku se moc nezměnil. A to jsme si ještě loni mysleli, že to on se snaží získat Kámen Mudrců.