Vyvolená (HP FF, Poberti)

1. Nemáte na výběr

      „Chtěla jste mě vidět, paní profesorko?" hnědovláska vkročila do ředitelny, ale tentokrát už ne jako studentka. Byly to téměř 2 roky, co její nejlepší kamarád Harry Potter přemohl Voldemorta a rok, co si spolu s ostatními dodělala sedmý ročník. Tedy s těmi, co přežili.

„A, konečně jste tu, slečno Grangerová." McGonagallová se pousmála, ale jen lehce, ne víc, než obvykle. „Jak se má pan Weasley?" zeptala se.

„Já...já vlastně nevím, my už spolu nějakou dobu nejsme," odpověděl jí dívka s chabým náznakem úsměvu. Uplynulo už několik měsíců, ale stále to bolelo. Jak by taky ne, byl její první velká láska.

„Aha. No, stejně to tak bude lepší." Tahle věta, vyřčená ředitelkou Školy čar a kouzel v Bradavicích mladou čarodějku docela zaskočila, rozhodla se jí však přejít. „Rozhodně mě sem nevolala kvůli tomu, aby rozebírala můj vztah s Ronaldem" - pomyslela si.

„Dáte si čaj, kávu?" vytrhla Hermionu z přemýšlení její bývalá učitelka.

„Ne, děkuji," odvětila dívka. „Proč jste si mě vlastně zavolala? V dopise stálo, že je to naléhavé," dodala.

„Ach ano, ano. Slečno Grangerová, přiznávám, že já sama příliš nechápu, o co jde. Vím toho málo, opravdu málo," řekla Minerva McGonagallová a ač obvykle byla velmi klidná, vyrovnaná žena, která si věděla rady v jakékoli situaci, najednou jakoby ztratila všechnu svou jistotu. „Však jste Albuse sama znala, Hermiono, ty jeho věčné hádanky a nedokončené věty. Jak si vždy myslel, že všichni jsou tak geniální jako on a hravě je rozluští," v očích se jí objevil záblesk zlosti a hněvu. Během chvilky se však na její tvář vrátil ustaraný výraz. „Jak jsem řekla, mnoho toho nevím. Jen ... prostě tohle otevřete," podala Hermioně obálku nadepsanou jejím jménem. Vypadala úplně obyčejně, ale sálala z ní magie tak silná, že s ničím podobným se mladá čarodějka nikdy nesetkala. „Musí se to stát dnes. Změní vám to život," dodala profesorka.

„Ale co?" otázala se hned dívka.

„Já nevím, slečno, skutečně nevím. Jen to otevřete a snad všechno zjistíte."

Hermioně se začaly třást ruce. Copak si toho neprožila dost? Změní vám to život. Musí se to stát dnes. Co to má znamenat? Proč zase já? - honilo se jí hlavou.

Bez větších obtíží strhla z obálky pečeť. Ta byla začarovaná, takže jí mohl oddělat jen ten, komu byl dopis skutečně určen. To, že jí se to povedlo, ji pouze utvrdilo v tom, že to omyl nebude. Mia se zhluboka nadechla, prohrábla si rukou své husté vlasy a rozhodla se nahlédnout, co obálka skrývá. Krom dopisu se uvnitř nacházel přívěsek, nápadně připomínající obraceč času, který jí dříve patřil. Ten byl ale společně se všemi ostatními zničen.

Hermiona vzala přívěsek do ruky a prohlédla si ho. Byl jejímu obraceči opravdu hodně podobný. Rozdíl byl snad jen v tom, že přesýpací hodiny nahradila malá kulička. Sálalo z něj neuvěřitelné množství magie. Byla tak zaujatá přívěskem, že vůbec nevnímala profesorku, snažící se upoutat její pozornost. Všimla si jí až v momentě, kdy ucítila její ruku na svém rameni.

„Ten dopis, slečno," pronesla profesorka tiše. Hermiona se na ní otočila a pouze krátce kývla hlavou. Svou pozornost obrátila k dopisu. Třesoucíma se rukama jej otevřela a ihned rozpoznala písmo Albuse Brumbála.

Drahá slečno Grangerová,

Chápu, že jste momentálně zmatená, ale věřte, že brzy vše pochopíte. Když čtete tyto řádky, jsem už zajisté mrtev. Ach ano, v této době už nejsem mezi živými, ale jsem si jist, že vy ano. Jak byste mohla také zemřít. Jste předurčena k velkým, skutečně velkým věcem. Kdo by si ale všiml věštby o dívce, narozené mudlům na úplném sklonku léta. Věštby o dívce, která však přes svůj mudlovský původ rozhodne o osudu celého kouzelnického světa.

Přišli jsme o příliš mnoho, Hermiono. Je po válce. Možná, že teď si všichni myslí, že lépe to dopadnout nemohlo. Není to pravda. Ztratili jsme příliš mnoho nevinných mudlů, kouzelníků, našich přátel a příbuzných. Lidé Harryho Pottera nazývají vyvoleným. Věří, že byl naše jediná naděje. I já jsem dlouho věřil, ale pleteme se všichni, do jednoho. I vy jste vyvolenou, Hermiono. Vím, že dokážete změnit všechno. Můžete zachránit tolik životů!

Změňte minulost a změníte budoucnost. Samotný Harry není jediný, kdo dokáže Voldemorta zabít. Kdo má moc jako Harry a ještě něco navíc? Přemýšlejte nad tím slečno. Vy na to přijdete, věřím vám. Máte možnost rozhodnout. Pokuď správně použijete to, co víte, zachráníte mnoho. V nesprávných rukou však vaše informace znamenají věčnou temnotu.

Ten přívěsek vám jistě připomněl obraceč času. To protože to je obraceč času. Jen místo o několik hodin vám umožní cestovat zpět o dlouhé roky.

Je to obraceč času a přesto, že je nejmocnější na světě ani on neumožňuje cestu zpět. Možná se svou rodinou a přáteli jednou shledáte. Cestování v čase je však velmi ošemetná věc. Svět se může dočista změnit. Ani já sám nevím přesně, co se stane, dostanete - li se zpět do současnosti. Každopádně, zkuste být případně v tuto dobu na tomto místě.

Nikdo prozatím nesmí vědět, že jste žila v budoucnosti. Vy se totiž stanete součástí té doby. Ponechte si své jméno, jen vám doporučuju důkladně si promyslet svůj příběh, budete totiž v Bradavicích poprvé a půjdete rovnou do sedmého ročníku, což ani zdaleka není obvyklé. Možná by bylo vhodné poradit se s profesorkou McGonagallovou.

Hodně štěstí Hermiono, brzy se uvidíme.

Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

Ps: Tři otočky by měly stačit. Musí se to stát ještě dnes.

Potom, co Hermiona dočetla poslední řádky, nebyla schopna racionálně uvažovat. Ona a vyvolená. Bezmyšlenkovitě strčila dopis do ruky profesorce. Sama pak přešla k oknu a zahleděla se směrem na pozemky.

Vzpomněla si na chvíle, které tu spolu s Harrym a Ronem strávila. Jak se v zimě koulovali a v létě ve stínu mohutných stromů učili. Pomalu jí začínalo docházet sdělení, které jí Brumbál dopisem předával. Může zastavit Voldemorta dřív, než zabije spoustu nevinných. Zároveň však musí opustit svou rodinu a přátele. Nikdy už se s nimi nemusí shledat, oni si jí možná nebudou pamatovat. Vždyť ani Brumbál neví, jak ten zatracený obraceč funguje.

„Propána," vyrušila ji z úvah ředitelka, která právě dočetla dopis a s těžkým vydechnutím se posadila ke svému stolu. Hermiona se na ní obrátila.

Odpověď znala, ale nedalo jí se nezeptat. „Takže musím-"

„Obávám se, že musíte." nenechala ji dokončit větu McGonagallová.

Na prve odmítnutý čaj nakonec stejně došlo. Během doby, kdy jej ředitelka neobvykle po mudlovsku připravovala, měla Hermiona čas na to, vzpamatovat se. Jediné štěstí, že byla tak vnitřně silná. Jiní by to neunesli, ona však nebyla vyvolenou pro nic, za nic. Když se po deseti minutách vrátila ředitelka i s čajem, byla už se svým osudem smířená. Přijala ho a pomalu začínala uvažovat o úkolu, který jí byl určený.

Musí si vymyslet novou identitu a tak se dala do přemýšlení. Byla velmi ráda, že jí McGonagallová nabídla svou pomoc, při vymýšlení kým vlastně bude. Ředitelka odkudsi ze stolu vyndala pergamen a spolu s brkem a inkoustem ho podala Hermioně.

Ta ho nadepsala stručně a jasně: Hermiona Jean Grangerová.

Konec první kapitoly, doufám, že se vám líbila. Budu ráda, pokuď dáte votes nebo mi napíšete váš názor do komentářů :)

Mějte se krásně:)

Kamda  💋

Pozn. Momentálně souběžně s vydáváním nových kapitol probíhá korekce těch stávajících. Berte na to prosím ohled, chyby se snažím vychytat. Nemyslím si ale, že by vám fakt, že ještě není upraveno všechno, měl nějak překážet ve čtení :) -K.