Vyvolená (HP FF, Poberti)

16. Nejkrásnější narozeniny

Sirius pomalu obešel pohovku a sednul si vedle Hermiony. „Jsem rád, že jsi přišla. Mám pro tebe překvapení," usmál se.

„Jaké?" se zájmem na něj Herm podívala.

„Uvidíš," tajemně odpověděl a bylo to to poslední, co jí řekl, než ji odvedl k východu ze společenské místnosti. Těsně před obrazem Baculaté dámy se ještě zastavil.

„Dneska ti hodlám prozradit jedny z největších pobertovských tajemství. Doufám, že si toho náležitě vážíš?" zašklebil se na ní.

„Samozřejmě, pane Blacku," kývla mu na to Hermiona se smíchem.

„Tak to má být, slečno Grangerová," mrknul na ni Sirius a pak sáhl do kapsy svojí mikiny a vytáhl odtud pergamen. Hermiona v něm okamžitě poznala jí velmi dobře známý Pobertův plánek.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," řekl chlapec a poklepal na plánek hůlkou. Ten se okamžitě začal zaplňovat černým inkoustem.

„Tohle je Pobertův plánek," ukázal Sirius na pergamen, který právě rozložil. Potom ho podal Hermioně, aby se na něj mohla pořádně podívat. „Uvidíš na něm úplně každého, kdykoliv a kdekoliv tady na hradě," vysvětloval. Přestože dívka plánek dobře znala, musela dělat, že ho vidí poprvé.

„Páni, jak jste k tomu přišli?" zeptala se a sama sebe musela pochválit, že překvapený tón se jí povedl vskutku dobře.

„Vyrobili," pokrčil Sirius rameny, jako by to bylo to nejběžnější, co kdy kdo může dělat.

Hermiona se pak na plánek ještě chvilku dívala a opravdu to vypadalo, že je jím zaujatá. Mezitím měl Sirius čas na přemýšlení.

Nebyla chyba, že nechal plášť na pokoji? Neměl si ho přece jen radši vzít? Pro jistotu? Ukázal Hermioně plánek a to znamená, že jí věří, takže mohl vzít klidně i plášť. Nechtěl ale přece prozradit všechna pobertovská tajemství, nebo snad ano? Co ho donutilo jí takhle věřit? – myšlenky mu splašeně lítaly hlavou.

Kdyby jen chlapec tušil, že jeho obavy jsou zbytečné. Kdyby jen tušil, že o všech tajemstvích Hermiona už stejně dávno ví.

Jelikož už bylo skoro půl jedenácté, byl nevyšší čas vyrazit. Proto se naše dvojice vydala obrazem Baculaté dámy pryč ze společenské místnost. Jen co se ocitli v temné a tiché chodbě, chytl Sirius Hermionu za ruku a podíval se jí přímo do očí. Sám nevěděl, proč to udělal, ale připadalo mu to správné. Čekal, že ona bude protestovat, ale nestalo se tak.

Přesto, že si byl vědom toho, že už by skutečně měli vyrazit, nemohl se odtrhnout od jejích očí. Byla to ta nejkrásnější hnědá, jakou v životě viděl. Doslova a do písmene ho hypnotizovala. Dokázal by tam takhle stát hodně dlouho, kdyby ho z přemýšlení nevytrhla právě dívka, stojící naproti němu. Ta, kterou tak intenzivně propaloval pohledem.

„Půjdeme?" šeptla potichounku. Chlapec se okamžitě probral z toho prazvláštního stavu, ve kterém se posledních pár okamžiků nacházel, ale promluvit nebyl schopný. Proto jen kývnul a v jedné ruce plánek, druhou svírající Hermioninu dlaň, se vydal temnými chodbami Bradavického hradu, vstříc jemu dobře známé soše jednooké čarodějnice.

„Dissendium," řekl chlapec, jen co k soše došli a poklepal na hrb čarodějnice. Ten se okamžitě otevřel. „Tak jo, no, tohle je vlastně taková kamenná skluzavka, která vede do tajné chodby a ta vede až do Medového ráje, který je v Prasinkách," vysvětlil Sirius s lehkým pousmání Hermioně.