Vyvolená (HP FF, Poberti)

54. Fénixův řád

Sirius a Hermiona se ruku v ruce procházeli relativně prázdnými pozemky školy. Nemluvili. Bylo pondělí, jejich poslední v Bradavicích. Téměř nenaráželi na žádné další studenty a to z jednoho prostého důvodu – jen sedmé ročníky měly volno a čekaly na výsledky zkoušky OVCE. Ostatní ročníky ještě s výukou neskončily.

Dvojice Nebelvírů byla ráda, že můžou být sami. Potřebovali to. I potom, co se celá kauza kolem Cassey a Siriuse vyřešila, zbylo mezi nimi příliš mnoho napětí. Ani jednomu se však nechtělo v nepříjemných událostech vrtat. A tak si jen užívali přítomnost toho druhého.

Přesto oba dusili uvnitř sebe pocity, které je ničili.

Hermiona se nemohla zbavit pocitu viny z toho, že Siriusovi nevěřila. Děsilo jí, jak velmi nepříjemně jí zaskočilo její vlastní chování. Myslela si, že Sirius je jediný člověk, kterému tady na sto procent věří a to úplně ve všem. Je opravdu teď tak zoufalé, že nedokáže důvěřovat ani svému příteli?

Sirius na tom nebyl o moc jinak. I jeho sžíral pocit viny. Ať chtěl, nebo ne, musel si přiznat, že je slabší, než si kdy myslel. Oproti tomu hnědovláska kráčící vedle něho byla ztělesněním odvahy a kuráže. Měl tendenci se jí vyrovnat. Věděl, čím vším si musela projít. Možná, kdyby si zažil to samé co ona, zocelilo by ho to? Vždyť člověk se vždycky nejefektivněji učí za pochodu. Kdyby byla situace tak vážná, že by nebyl na zbabělost čas, snad by jí překonal. Kdykoliv dřív by odpřísáhl, že si je jistý, že jeho kuráž, odhodlání pro dobrou věc a chrabré srdce jsou Nebelvíru hodné. Potom, co se však sesypal jen z toho, že viděl jeho lásku odcházet pryč s Brumbálem ...

Jeho lásku. A možná to byl ten problém. Hermiona byla bezpochyby tou nejdůležitější osobou v jeho životě. Miloval jí tak moc, že se stala jeho slabinou. Největší slabinou.

Ač se oba svým způsobem trápili, ze situace tak nějak vyplynulo, že se k zažehnané krizi není potřeba vracet. Byla to jen zkouška a jejich vztah ji ustál. Navíc měli mnohem důležitější starosti.

Dívku jedna taková starost právě sžírala o něco víc, než ostatní.

„Víš, co je strašně zvláštní?" přerušila dosud panující ticho Mia. Pohled pořád upírala před sebe.

„Co?" zeptal se jí Sirius.

„Přijde mi, že vůbec nechápu, co se kolem mě děje. Vždycky jsem měla pocit, že mám svůj osud pevně v rukou. Ale teď, teď se bojím, co přinese další den. Zahráváme si s časem, měníme dějiny. Nemuselo by to dopadnout dobře," řekla Hermiona zamyšleně. Tahle myšlenka jí opravdu trápila. Už od jejího prvního setkání s obracečem času ve třetím ročníku jí bylo jasné, jak ošemetná věc čas je. Vždyť stačí maličkost, aby se změnila spousta věcí. Dívce bylo jasné, že už teď změnila víc než dost věcí a hodně jich ještě zajisté změní. Navíc se nevrátí zpátky do své doby.

„Přemýšlela jsem, jaký dopad bude mít to, že se už nikdy nevrátím zpátky. Napadlo mě ... že prostě nemůžou být dvě Hermiony Gragerové. Na moje narozeniny, myslíš, že se znovu narodím? Že budou existovat já, Hermiona z budoucnosti a pak ještě jedna moje kopie ze správné doby?"

„Netuším Mio," odpověděl jí popravdě Sirius. „Ale neříkal ti Brumbál něco ve smyslu, že ses stala díky tomu obraceči součástí téhle doby? To by pak podle mě nemohly existovat dvě Hermiony. Však se na to ředitele můžeme zeptat. Každopádně je čas zvláštní věc a jedno je jisté. Budoucnost nebude taková, jakou si jí za sebou nechala. Víš, už jenom to, že snad zachráníme Lily a Jimmyho a tím pádem jejich syn bude vyrůstat s rodiči. Už jen to může hodně věcí změnit."