Vyvolená (HP FF, Poberti)

2. Nový život

Dvě čarodějky se společně skláněly nad stolem v ředitelně Školy čar a kouzel v Bradavicích a doslova rozhodovaly o životě jedné z nich.

Obě urputně přemýšlely, sem tam jedna z nich něco poznamenala na pergamen. Té mladší neustále padaly pramínky kaštanově hnědých vlasů do očí a ona je pokaždé jen ledabyle zastrčila za ucho. Měla na starost důležitější věci. To té starší nic podobného nehrozilo. Vlasy měla tak, jak bylo jejím dobrým zvykem, stažené do vysokého drdolu. Z pod jejích brýlí koukaly dvě ustarané oči.

A tak tam spolu víc jak hodinu tyto dvě ženy seděly a vymýšlely příběh mladší z nich– Hermiony Grangerové.

„Myslím, že máme hotovo," poznamenala profesorka McGonagallová, když naposledy přejela pergamen očima.

„Ano," přisvědčila jí Hermiona a protáhla se. Přece jen více než hodinu se krčit na relativně nepohodlné židli není nic příjemného.

„Možná byste mohla zkusit váš příběh přeříkat, představit se?" navrhla McGonagallová. „Jen abychom měli jistotu, že všechno sedí," dodala.

Hermiona přikývla, zběžně ještě jednou pro jistotu přejela očima pergamen s poznámkami a dala se do mluvení.

„Jmenuju se Hermiona Jean Grangerová. Letos jedu do Bradavic poprvé, ale jdu rovnou do sedmého ročníku. Je mi totiž už sedmnáct, v září osmnáct let. V podstatě celá má rodina se mě zřekla, protože jsem čarodějka. Všichni jsou mudlové a kouzel se bojí. Jediný, kdo to bral s klidem, byla moje prateta z tátovi strany Milí, jejíž otec byl taky kouzelník. Jako jediná se mě nestranila a nechala mě u sebe bydlet. V jedenácti mi přišel dopis z Bradavic, ale já se s tetou tou dobou přestěhovala do Austrálie. Nebylo proto možné, abych chodila do školy sem. Naštěstí je v Austrálii také jedna kouzelnická škola a tak jsem navštěvovala tu. Když jsem ale končila šestý ročník, moje teta onemocněla a posléze zemřela. Měla už svoje léta, prožila krásný život, ale i tak je mi to pořád líto. Teta mi odkázala nějaké peníze a tak jsme se rozhodla přestěhovat do Londýna. Zároveň jsem se rozhodla dostudovat v Bradavicích a tak jsem tu."

Hermiona domluvila a zhluboka si oddechla. Na tváři současné ředitelky Bradavic viděla spokojený výraz.

 „Výborně slečno, výborně. Myslím, že je to skvělý příběh. Jen nezapomeňte na to, co jsme si řekly o Australské škole– byla malá, pouze jedna kolej a hodiny podobné jako v Bradavicích. Pokuď by vás někdo podezíral z toho, kolik toho víte, učíte se dopředu. A kdyby byly pochybnosti o tom, proč tak dobře znáte Bradavice, opět se vymluvíte na knihy. Zkrátka jste si všechno přečetla," usmála se na Hermionu profesorka. Chápala, že je to pro ni těžké. Věděla však, že Hermiona je jediná, kdo se s tím dokáže poprat.

„Ještě jedna, čistě praktická věc, slečno," vzpomněla si náhle McGonagallová. „Tady máte klíč od trezoru číslo 984 u Gringotových. Budete potřebovat jisté finance do začátku. Řekněme, že je to to, co vám odkázala tetička Milí." Hermiona pouze kývla a vzala si klíč od profesorky.

„Ale počkejte," zarazila se náhle dívka. „Jak jste to s tím trezorem zařídila? Vždyť cestuju do minulosti. A do jaké doby se vlastně přenesu?"

„Já to nebyla, to profesor Brumbál. Také nevím, jak se mu to podařilo zajistit. Každopádně to tak je a řekla bych, že tím máme všechno vyřešeno. A do jaké doby? To bohužel netuším. Už se ale musíte přenést."

Hermiona se zhluboka nadechla a sebrala všechnu odvahu, co jí momentálně zbývala.

„Na shledanou, paní profesorko," rozloučila se krátce.

„Na shledanou, slečno Grangerová," odvětila jí profesorka.

Mia vzala do ruky obraceč, třikrát s ním otočila, zavřela oči a po chvilince cítila, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama.

Cestování časem je zvláštní věc. Dalo by přirovnat k pocitu při přemisťování, ale přece je to v něčem jiné. Hermiona nedokázala říct v čem. Každopádně byla ráda, když ucítila, že znovu stojí na pevné zemi.

Očekávala, že se objeví v ředitelně, odkud cestovala. Tak fungoval její obraceč. Když kolem sebe ale uslyšela lidské hlasy společně s houkáním vlaků, došlo jí, že tomu tak nebude. Donutila se otevřít oči a zjistila, že stojí na jí poměrně známém místě. Nacházela se na King's Cross, nedaleko nástupiště 9 a třičtvrtě. Navíc před ní stál vozík se zavazadly, která jí očividně patřila. Začala se rozhlížet kolem a snažila se rozpoznat, v jaké, že se to nachází době. Z myšlenek jí vytrhl něčí křik.

„Noták dělej, Tichošlápku, chci místo blízko Lily," ozvalo se kousek od ní. Tichošlápku?  - zarazila se Hermiona a okamžitě se otočila za hlasem. Uviděla chlapce, asi sedmnáctiletého, černé vlasy mu trčely do všech stran a přesto vypadal dobře. Hned jí připomněl Harryho.

„Abys jí stihnul po cestě aspoň dvacetkrát pozvat na rande a přinejmenším pětkrát vyznat lásku?" zasmál se v odpovědi druhý chlapec, kterého si mladá čarodějka všimla až teď. Byl jí tak moc povědomý.

„Tak nějak Siriusi, tak nějak. Stejně mě miluje," spokojeně se zašklebil první chlapec.

„Jak myslíš, Dvanácteráku," bylo poslední, co Hermiona zaslechla, než chlapci prošli přepážkou. Podívala se na hodiny a zjistila, že je za deset minut jedenáct. Musela si tedy pospíšit a tak se rychle vydala na nástupiště.

Když se dostala k vlaku, na nic nečekala a okamžitě vlezla dovnitř a vydala se hledat volné kupé. Měla štěstí, jedno našla. Jinak byl vlak už narvaný k prasknutí. Až když se posadila, začalo jí docházet, kde se to vlastně ocitla. Je v době, kdy do školy chodili Harryho rodiče, ale i Sirius, Remus nebo třeba Bellatrix. Jen si na ní vzpomněla, hrklo v ní. Podívala se na svou ruku a očekávala, že uvidí „ozdobu"  kterou jí tam Bellatrix vytvořila během toho, co jí mučila. Na ruce však po nápisu nebylo ani památky.

Hermiona neměla čas příliš přemýšlet nad tím, proč tomu tak je. Najednou se totiž otevřely dveře jejího kupé a dovnitř nakoukla blonďatá dívka.

Konec 2. kapitoly. Doufám, že se vám líbila, budu ráda za každý názor, který mi napíšete do komentářů a potěším mě i votes .

Další díl bude snad brzy :)

Mějte se krásně!

Kamda 💋