Vyvolená (HP FF, Poberti)

93. Chvíle po vítězství

Minuty následující potom, co se Hermiona byla nucena odtrhnout ze sladkého vítězného polibku, byly čisté šílenství.

Jak už si stihla všimnout předtím, na Bradavických pozemcích byl teď opravdu kompletní Fénixů řád. Vypadalo to, že všichni jsou alespoň zhruba seznámeni se situací – že Sirius a Hermiona již několik měsíců v kuse aktivně podnikali něco, co vedlo k tomu, že teď byli schopni Voldemorta zabít. Mia předpokládala, že tyhle informace mají od Brumbála a že podrobnosti ohledně viteálů, jim zůstaly utajeny záměrně a považovala to za správné.

S obrovským úsměvem na rtech a Siriusem stojícím po jejím boku a držícím ji za pas, přijímala jejich gratulace a ujištění, že se okamžitě věci dají do pohybu.

Všichni vypadali šťastně, neskutečně šťastně, ale zároveň trochu zaraženě – možnost, že by byl Voldemort opravdu pryč byla tak neuvěřitelně krásná, ale zároveň se doteď zdála téměř nemožná. Proto jí bylo tak těžké z minuty na minutu uvěřit.

Trvalo hodnou chvilku, než se situace uklidnila. Část řádu se každopádně pak vydala přímo na ministerstvo kouzel – bylo potřeba rozšířit zprávu o porážce Voldemorta a s okamžitou platností svrhnout všechny ty, kteří se v minulých měsících přiklonili na jeho stranu, a proto nabyli vysokých funkcích.

Ta část řádu, kterou tvořili profesionální bystrozoři se vydali přímo do hlavní bystrozorské kanceláře. Bylo nutno obeznámit i zbývající strážce kouzelnických zákonů, kteří stáli na světlé straně a kteří v řádu nebyli, se situací a ihned začít zatýkat všechny navázané na Pána zla. A že takových kouzelníků a čarodějek rozhodně nebylo málo.

Zbytek přítomných zahájil ve spolupráci se skřítky přípravu velkolepé oslavy vítězství – na myšlence proměnit Bradavice pro dnešek v místo, kde se bude oslavovat, se shodli všichni, včetně Brumbála. Bylo potřeba dopřát kouzelnické komunitě tenhle jeden večer, kdy si své vítězství patřičně užijí – na práci na nápravě škod Voldemortova počínání budou mít dost času pak.

Zatímco Sirius byl prakticky donucen zůstat se skupinkou svých nejlepší přátel a odpovídat jim na nepřeberné množství otázek, což musel činit z pochopitelných důvodů značně vyhýbavě, Hermioně se skoro zázrakem podařilo od nich zmizet a spolu s Brumbálem popojít o kousek dál. Potřebovali chvilku o samotě, aby si alespoň ve zkratce mohli povědět o tom, co se právě odehrálo.

„Odvedli jste skvělou práci," pochválil jí ředitel. „Ale povězte mi, Hermiono, pochopil jsem správně, že to něco navíc z proroctví byl Sirius?"

„Přesně tak," přikývla. „Myslím si, že to byla naše láska, co Voldemorta porazilo."

„Láska, samozřejmě, že to musela být láska," pousmál se Brumbál. „Vždycky je to láska."

Mie nezbývalo než tiše souhlasit. Brumbál v tyhle věci odjakživa věřil, a i tentokrát měl pravdu. „Co Snape?" zeptala se po chvilce.

„Když jsem se s ním přemístil k Minervě, prohlédli jsme ho a pak se rozhodli zavolat madam Pomferyovou. Ani ta si nejdřív nebyla tak úplně jistá, co s ním je, ale po chvilce, kdy na něj aplikovala všechna možná léčivá kouzla konstatovala, že je jeho stav stabilizovaný. Jak a za jak dlouho ho bude schopná probrat, to bohužel zatím nevím."

„Můžu se za ním jít podívat? Udělal toho pro náš úspěch tolik a –"

„Samozřejmě," přerušil Brumbál Miu uprostřed věty. „Můžeme vyrazit hned? Nejradši bych nás tam přemístil, protože to je asi jediný způsob, jak odsud nepozorovaně zmizet. Ostatně vaši přátelé už po nás házejí všeříkající pohledy. Asi si vás chtějí zase uzmout pro sebe, jakožto jejich hrdinku."