Vyvolená (HP FF, Poberti)

69. Tajemná síla

„Mio, prober se. Hermiono, prosím, prosím, prober se. Lásko moje, prosím."

Herm přišlo, jako by na ní někdo volal zdálky. Onen neznámý hlas se začal pomalu přibližovat. Chvíli to trvalo, ale nakonec si i začala uvědomovat fakt, že s ní někdo třepe a cítila dotek na ramenou.

Chtěla otevřít oči, vážně moc chtěla. Ale nešlo to. Víčka měla neuvěřitelně těžká a musela se neskutečně přemáhat, aby s nimi byť jen malinko pohnula. Když se jí to podařilo, když jí zpod řas proniklo k očím pár prvních světelných paprsků, v hlavě jí najednou bliklo.

Doteď si neuvědomovala kde je, ani co se s ní děje. V tenhle jeden moment jí ale hlavou v sekundě probleskly všechny události několika posledních hodin. Když si znovu vybavila nehýbajícího se Siriuse, neurčitě vykřikla.

„Ty žiješ!" odpověděl jí také výkřikem hlas, který už předtím slyšela. Jak pomalu přicházela k sobě, rozpoznala jeho majitele. A ten šok ji donutil oči otevřít.

„Siriusi," nechtělo se jí věřit tomu, co vidí. Myslela si že o něj přišla, ale on byl tady, přímo před ní. Klečel na kolenou, skláněl se nad ní a brečel.

Když si chlapec uvědomil, co se stalo a že se Hermiona probrala, hned jí padnul kolem krku a vyzvednul jí do sedu.

„Ty jsi živá, Hermionko, ty jsi živá," opakoval stále dokola a nepřestával přitom brečet. „Že to není jen zlý sen, že je to skutečnost?" zeptal se jí a kousek se od ní odtáhl, aby jí viděl do tváře. Postupně zkoumal každý milimetr její dokonalé pokožky, jako by se ujišťoval, že je to skutečně ona.

Dívka nic neříkala, byla úplně vyvedená z míry.

On umřel, ona omdlela. Probudila se a on je zase tady, tentokrát živý. Myslí si, že byla mrtvá. Co to má kruci znamenat? Myšlenky jí hýřily hlavou jedna za druhou.

Z rozmýšlení jí vytrhl sám Sirius, když se hladově přisál na její rty. Jeho polibky působily úplně stejným dojmem, jako jeho pohled, kterým před chvílí dívku zkoumal – bylo poznat, že se ujišťuje, že tohle je skutečné a ne jen nějaká iluze. Tenhle polibek skončil tak, jak začal, úplně spontánně.

„Viděla jsem, jak tě mučí. Viděla jsem tě umřít," řekl Hermiona nejdřív zaraženě, avšak během sekundy se jí začaly plnit oči slzami.

Jeho nářky a její zoufalství znovu převzalo kontrolu nad dívčinou myslí. Všechno se jí vracelo.

„Tys, tys, viděla umřít mě? Vidělas, jak mě mučili?" zeptal se překvapeně Sirius.

„Ano," přikývla tentokrát už s pohledem absolutně zakaleným slzami.

„U Merlina, musela to být iluze. Já viděl, že se dělo to samé tobě. Ubližoval ti někdo?"

„Kromě toho, že jsem viděla trpět tebe, mi nijak jinak nikdo neubližoval. I když nejsem nesčetněkrát prosila, abych si to s tebou mohla vyměnit. Aby radši mučili mě," odpověděla Hermiona a pak propukla v nový záchvat pláče.

„Pšššt," snažil se jí uklidnit Sirius, který měl ale sám problémy přestat se třást. Byl ze všeho zmatený úplně stejně jako dívka. Navíc celé tohle prostředí bylo tak...tak negativní. Nic si nepřál víc než odsud vypadnout. „Nikdo mi neublížil, kromě toho, že jsem viděl, jak mučí tebe, což bylo hrozné, ale fyzicky se mi nic nedělo, opravdu" ujišťoval čarodějku, schoulenou teď už v jeho náručí.

„Ale bylo to tak skutečné. Pamatuju si každý tvůj výkřik a jak si prosil, abych ti pomohla. Svíralo se mi srdce a myslela jsem, opravdu jsem myslela, že mi vší tou bolestí pukne. Nedalo se to vydržet. Bylo hrozné sledovat tě trpět, ale ještě horší byla ta chvíle, kdy tvoje tělo ochablo. Myslela jsem, že je po všem. Že už tě nikdy neuvidím," vzlykala Mia. Byla přecitlivělá a v tuhle chvilku nenáviděla celý svět.