Vyvolená (HP FF, Poberti)

92. Něco navíc

„Ale, ale, ale," pronesl první slova Voldemort. „Nechcete mi tvrdit, že ten, kdo se pokusil o něco tak troufalého, jako zahrávat si s mojí duší, je právě vyvrhel rodiny Blacků a mudlovská šmejdka?"

Hermiona věděla, že přišla chvíle, aby něco řekla, ale jako by ji došla slova. Z přítomnosti Voldemorta ji mrazilo. Nebyl tou stejnou, na první pohled ohavnou a nelidskou bytostí, jakou si ho pamatovala. Něco z hadích rysů bylo patrné již teď – oči protáhlé do štěrbin, jejich prazvláštní barva i pozměněný celkový tvar obličeje.

Přesto – a to bylo nejděsivější – v tuhle dobu připomínal normálního člověka. Rozhodně to nebyl onen krásný chlapec, se kterým se Harry Potter setkal v Tajemné komnatě.

Pohledný už teď tedy nebyl, ale byl lidský - na to, jako ho znala Hermiona z budoucnosti, až moc lidský.

„Měl bych vás zabít hned, za tu vaši nehoráznou troufalost, ale neudělám to. Zvědavost mi to nedovolí," ozval se znovu Pán zla. „Zaprvé, proč? Proč byste se mi zrovna vy dva, pošetilci, stavili do cesty? To vás Brumbál donutil k nějakým piklím proti mně a pak vás v tom nechal samotné? Nikde ho tu totiž nevidím. Neříkám ale, že by mi to k němu nesedělo, stárne už, blázen jeden," zasmál se.

„Ne, nikdo nás k ničemu nenutil," odvětil mu rozhodně Sirius a tím dodal Mie tolik potřebný impuls.

„Přesně tak, jednáme naprosto z vlastní vůle," přikývla dívka.

„Jasně," pohrdavě se ušklíbl Raddle. „Takže z vlastní vůle. Tím se dostáváme ke druhé otázce. Jak jste věděli o těch předmětech? Jak na to Brumbál přišel?"

„Nepřišel," odpověděla Hermiona. „To já jsem za tím. Nemyslím si, že by bylo nutné ti jak jsem na to přišla, Tome Raddle, vykládat, ale klidně to udělám."

Bylo vidět, že Voldemorta zaskočilo oslovení, které vůči němu dívka použila. Nebyl na takové jednání zvyklí – nestávalo se mu, že by s ním někdo mluvil jinak než s úctou nebo zastrašeně. A především v téhle době už nikdo nepoužíval jeho pravé jméno.

„Co si to dovoluješ, ty špinavá, hloupá, mudlovská šmejdko?" vyštěkl na ni.

„Ty slova si vyprošuju," ozval se hned rozhořčeně Sirius. Ač i v něm byla teď jen malá dušička, věděl, že musí Hermionu bránit.

Ta ale vůbec nedbala Voldemortových urážek – už si za svůj život vyslechla dost na to, aby se smířila s tím, jací k ní lidé jsou. A hlavně v téhle situaci neviděla prostor na sebelítost.

„Víme o viteálech všechno. Proč, jak, kdy. Zničili jsme je právě proto, že teď chceme zničit i tebe," řekla co nejklidněji Hermiona. „Vím, že to dokážu. Bylo mi to předpovězeno," dodala již o něco míň jistým hlasem.

„A já se znovu ptám, jak může být někdo tak opovážlivý, že si troufá tvrdit najednou dvě naprosto nemožné věci. Že víš všechno o viteálech a ještě že mě zničí? Jak si můžeš být tak jistá?"

„Nejsem z téhle doby. Už jednou jsem viděla tvůj pád na vlastní oči. Předtím jsi ale stihl napáchat dost velké škody v celé Anglii, nejen v té kouzelnické. Jsem tady, abych ti v tom tentokrát zabránila."

Hermiona teď již působila lehce nervózně. Z celého srdce si přála tenhle rozhovor ukončit a sprovodit toho blázně stojícího před ní jednou provždy z povrchu zemského. Právě proto teď přišla vhodná chvíle na to, aby namířila svou hůlku přímo na něj.

Ruka se jí sice trochu klepala, ale věděla, že to musí zvládnou. Jak sama zmínila – byla pro to určená.

„Takže my si vážně budeme hrát?" opět s opovržením se zasmál Raddle. V jeho podání byl však smích spíš děsivým chrčením. „Je jasné, že lžeš. To, co vyprávíš jsou nemožné hlouposti. No, ale alespoň bude o něco víc srandy, než když obyčejně mudlovské šmejdy a krvezrádce odpravuju jednoho po druhém bez razantnějšího odporu."