Vyvolená (HP FF, Poberti)

11. Jak to všechno bylo

Bylo něco málo po druhé hodině v noci, když hnědovlasému, zmijozelskému chlapci usnula v náručí drobná, nebelvírská blondýnka. Chlapec ji v žádném případě nechtěl vzbudit a tak jí připravil polštářek, na který jí následně s nejvyšší opatrností uložil.

„Accio moje deka," zašeptal, aby si přivolal kouzlem přikrývku ze svého pokoje a čarodějku s ní ukryl.

Chvíli na ní zasněně koukal, připadala mu tak sladká, když spala. Všiml si jí už dávno, ale nikdy neměl příležitost s ní byť jen prohodit slovo.

Mohl by se na ni dívat snad celou věčnost. Napadlo ho ale, že o ní budou mít jistě kamarádi starost, když se nevrátí zpátky na svou kolej. Rozhodně nechtěl, aby způsobili zbytečný rozruch, když Em se ni nedělo. Přivolal si tedy ještě pergamen a brk a napsal pro ně krátký vzkaz.

„Emily je v pořádku, vrátí se ráno."

Jeho nádherná sova, kterou pojmenoval Kora, jako by tušila, že jí bude potřebovat. Sama totiž přilétla z jeho a Regulusova pokoje.

Ač se mu nechtělo Emily opouštět, musel chlapec ze společenky na chvíli odejít a vyjít pár poschodí nahoru, aby se dostal z podzemí a mohl v přízemí svoji sovu poslat oknem ven.

„Dones to někomu ze sedmého ročníku Nebelvíru, nejlíp Evansový," řekl Magnus a co nejtišeji za svojí sovou zavřel okno. Pak se vrátil zpátky na svou kolej.

Vešel dovnitř a popošel směrem k pohovce, kde spala blondýnka. Nemohl si pomoc, musel na ni chvíli nestydatě zírat. Chtěl si to užít, takovou šanci mít jen tak nebude. A proč? Jen kvůli hloupé nenávisti mezi Nebelvírem a Zmijozelem. A taky kvůli jejímu původu, protože kdyby se jeho spolužáci nebo rodiče dozvěděli, že se přátelí, či má nedej bože něco víc s dívkou mudlovského původu... byla by to v podstatě sebevražda.

Bylo mu líto, že je tak zbabělý, že nedokáže svým spolužákům a rodině odporovat, že se s ní nemůže bavit normálně. Tak moc by chtěl. Ale nedokáže to.

Už i jemu se klížila víčka. Nebylo se čemu divit, ručička hodinek se právě zastavila na třetí hodině po půlnoci. Nechtěl tu dívku nechat samotnou a tak si vzal jen polštářek a pohodlnou postel pro dnešek vyměnil za zem blízko pohovky, kde mladá čarodějka spokojeně spala.

***

Mezitím ve společenské místnosti koleje Godrica Nebelvíra na okno zaťukala krásná, šedá sova.

Nezbylo tu už mnoho lidí. Na pohovce seděla dívka s ohnivými vlasy a její hnědovlasá kamarádka. Vedle nich pak místo zaujal brýlatý chlapec. Na křesle u ohně nervózně poposedával čaroděj, kterému obličej zdobilo množství jizviček. Poslední z přítomných, který přecházel od jedné stěny ke druhé a všechny tím znervózňoval, měl vlasy černé, stejně jako jméno.

Jako první si sovy všimnul právě poslední zmiňovaný, Sirius Black. Hned se zvedl a došel k oknu. Vzal si od sovy psaní a ta hned odletěla.

„Emily je v pořádku, vrátí se ráno," přečetl mladík svým přátelům vzkaz.

Jelikož už byli všichni unavení a nad tím, kde může Em být debatovali již dlouho, rozhodli se jít spát. Jejich otupělé smysli a ospalé mozky totiž tenhle pergamen docela uklidnil.

***

„Emily, vstávej. No tak, Em," třásl jemně chlapec s blonďatou dívkou. Bylo brzo ráno. Nemusel dívku budit dlouho, po chvilince se probrala.