Vyvolená, aneb poslední obraceč času.
Co kdyby Harry nebyl jediný vyvolený? Co kdyby všichni ti nevinní lidé nemuseli zemřít ? Co kdyby existovala jiná možnost ?
Hlavní postavou příběhu je Hermiona , které se přenese do doby Pobertů .
"Změň...
Děkuju za vaše komentáře u minulé kapitoly! Právě díky nim tu máte další díl už dnes:) Jestli budete dál takhle úžasní, budu snad muset vydávat každý den :D
„Nemůžu. Já..já..já si nic ze včerejška nepamatuju. Vůbec nic."
Siriusova slova byly jako těžké kusy kamene, které naráz napadaly na Hermionino srdce, jako kladivo, které do jejího nejcitlivějšího místa bez ustání bušilo, jako nůž, který se do ní zabodával znovu a znovu a ona krvácela bolestí, nepřekonatelným zklamáním a utrpením.
Někdo by si mohl říct – ale vždyť řekl, že si nic nepamatuje, to přece neznamená, že s ní něco měl. Hermiona však věděla, že se něco stát muselo. Sirius si musel na něco vzpomenout. Ty emoce, co se daly vyčíst z jeho očí, když říkal "nemůžu", ta bolest, to zklamání sama ze sebe, které se v nich skrývalo ...
Hermiona tohle všechno nepřehlédla. Viděla to a pochopila. Oči se jí začaly zalévat slzami, v krku se jí udělal knedlík. Nebyla schopná mluvit, ale ani jasně uvažovat. Všechno, po čem teď toužila, bylo utéct, někde se schovat a už nikdy nevylézt.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cítila, jak si první slzičky razí cestu ven z jejích hnědých očí. Nechtěla, aby jí někdo viděl brečet.
Proto se beze slova vyřítila z místnosti, sotva si stačila všimnout, že teď už jsou vzhůru všichni čtyři chlapci, sotva stačila zaslechnout Siria vykřiknout: „Co jsem to, u Merlina, udělal?"
Hnědovlasá čarodějka seběhla schody a na jejich konci se málem srazila s Lily, Emily a Kate, která se k nim přidala a čekala spolu s nimi právě na Hermionu.
Hermiona se u nich ale nezastavila, ani nezamířila do jejich ložnice. Věděla, že tam by se dřív či později potkala s Cassey a nebyla si jistá, jestli by se udržela a například jí nedala pěstí jednu do nosu. Nechtěla teď navíc mluvit ani s Lily, ani s Emily. Chtěla být sama, protože se cítila slabá a zlomená. A jestli něco na světě opravdu nesnesla, tak to bylo to, aby ji někdo viděl slabou a zlomenou.
Mie netrvalo dlouho, přijít na to, co za místo by mohlo být jejím útočištěm pro následující hodiny, možná dny. Vzpomněla si na Nevilla, Lunu i Ginny a ostatní. Když jim bylo nejhůř, našli během Snapeova ředitelování útočiště v komnatě Nejvyšší potřeby. A právě tam se rozhodla ukrýt i ona, věřila, že pokuď správně požádá, bude jí dopřáno místo, kde bude moc vybrečet všechen žal a kde se bude moct skrýt před celým zlým světem.
Konečně tu byla, v sedmém patře hradu, který pro ní po celý studentský život představoval druhý domov. Raději se moc nezamýšlela nad tím, kolik v komnatě prožila krásných chvil se Siriusem, raději nepřemýšlela nad tím, jak jí překvapil na její narozeniny, raději jen rychle třikrát přešla tam a zpátky s jediným přáním - dostat útulnou místnůstku s postelí a hromadou kapesníčků, kde se bude moc ukrýt a plakat a kde ji nikdo nenajde.
