Vyvolená (HP FF, Poberti)

45. Čas ukázat odvahu

Dnešní kapitolu věnuju Rivaira :)) Děkuju vám všem za odezvy u minulé části ♥

Když Hermiona otevřela oči, lehce se zděsila. Spolu s Brumbálem stála na jakémsi kamenném výběžku, čouhajícím ze skály. Den se blížil ke konci a na krajinu kolem nich začala padat tma.

Nebylo to místo nikterak pěkné, hlavně tu téměř nic nebylo. Krom skály se všude kolem rozprostíralo jen obrovské množství vody a po jakékoliv známce života ani památky. Hermiona se lehce otřásla. Neměla však čas nad ničím uvažovat, ředitel jí rukou pokynul k jakýmsi výčnělkům, připomínajícím schody. „Tudy, ale opatrně," upozornil ji. Hermiona přikývla a se vší obezřetností následovala Brumbála, držícího v ruce rozsvícenou hůlku, po kluzkých a zrádných schodech dolů.

„Tak tedy, čeká nás koupel Hermiono. Jistě to nebude tak příjemné, jako když jste byla onehdy s panem Blackem v primuské koupelně. Ach, primuská koupelna, ani nevíte, jak ta se mě za mých školních let líbila. Každopádně dneska nás čeká sladká odměna, pokuď se vše vyvede tak, jak má," domluvil profesor a Hermiona na něj div nekoukala s otevřenou pusou.

Dávno věděla, že Brumbál je duší Bradavického hradu a že má přehled o všem, co se kde šustne, že spoustu věcí nějakým způsobem vydedukuje. Jak ale mohl, u Merlina vědět, o jejich malém výletu do primuské koupelny? Nechápala to, absolutně ne.

Každopádně ředitel na její nevyřčené otázky ohled nebral, místo toho se ponořil do chladné vody a už mířil do útrob jeskyně. Hermioně nezbývalo, než ho následovat. Né, že by se jí úplně chtělo se zmáčet, jiná cesta ale k úkrytu viteálu nejspíš nevedla.

Netrvalo to ani příliš dlouho, než se dostali ke schodům, vedoucím na pevnou zem a hnědovláska za to byla opravdu ráda. Byla promrzlá až do morku kostí, ale vzrušení z toho, co právě podnikala všechno nepohodlí přebilo. Přesto mladá čarodějka neváhala a jediným mávnutím hůlky se osušila.

Brumbál nevypadal, že by mu nějak záleželo na tom, že tu stojí úplně mokrý. Místo toho zamumlal něco ve smyslu: „Tolik magie, tak neskutečně moc magie. Je tu cítit kouzlo na každém kroku." Pak začal jeskyni obcházet kolem dokola, přesně tak, jak to Mie líčil Harry. Bylo zvláštní prožívat v podstatě totožnou situaci, jakou jí už jedenkrát líčil její nejlepší přítel.

„Mám to. Vstup je přímo tady," zamumlal si Brumbál spíš pro sebe. Z Hermioniných vzpomínek věděl, že je zbytečné, zkoušet čarovat hůlkou a tak aniž by byť jen na chvilku zaváhal, vytáhl odkudsi ze svého hábitu nůž. Při té příležitosti, jako by si uvědomil, že je stále mokrý, rychle se hůlkou osušil. Pak už se dostal k otevření průchodu dál. Jedním tahem se řízl do dlaně a tou pak přejel přes stěnu. Právě v těch místech se zač objevovat průchod. Řeznou ránu si ředitel lehce vyléčil pomocí hůlky.

Hermiona ho celou dobu pozorovala s napětím a velkým očekáváním. „Páni," uniklo jí z úst, když se před ředitelem rozestoupila stěna. Z místa se však nepohla, jen zaraženě pozorovala, co bude následovat.

„Jdete, slečno Grangerová?" zeptal se jí Brumbál s náznakem pobavení v hlase, když viděl, jak na něj a jeho počínání nepokrytě zírá. Nečekajíc na odpověď se od ní odvrátil a prolezl otvorem dál.

„Ano, samozřejmě," vypravila ze sebe zaraženě Hermiona a vydala se za ředitelem.

Světlo z hůlek, jako by bylo tou nekonečnou tmou panující v jeskyni jaksi ztlumeno. Hermiona se rozhlédla kolem, ale jediné co viděla, byla skála na jedné straně a zdánlivě nekonečná, temná, vodní hladina na druhé.