Vyvolená (HP FF, Poberti)

64. Ráno

Ač to vypadalo, že se pár domluvil, to, že vešli do společenské místnosti najednou, byla úplná náhoda. Anebo možná nějaká zvláštní magie, která nimi skrz jejich lásku procházela ... kdo ví.

Každopádně se neplánovaně setkali přímo pod schody vedoucími z ložnic.

„Sprcha pomohla?" zeptal se Sirius.

„Jo, řekla bych že jo," usmála se na něj Hermiona. Bylo vidět, že má už značně lepší náladu. Pak se naklonila až k jeho tváři a vypadalo to, že ho chce políbit. I chlapec se už na polibek připravoval. Mia si ale místo toho jen přičichla k jeho vlasům. „Vidím, že i ty sis koupel dopřál. Tenhle šampón ti schvaluju, hrozně hezky voní," zasmála se.

„Tak já čekám na pusu a ty mi pochválíš šampón?" naoko uraženě jí odpověděl chlapec. „Ale tak děkuju. Na vlasech si zakládám, však víš," dodal vzápětí.

„Já vím, já vím. A někdy až moc, pane Blacku," provokovala ho Mia. Sirius si jí proto za pás přitáhl až úplně k sobě.

„Vy mě budete zlobit, slečno Grangerová? Neříkejte, že se vám moje vlasy nelíbí," řekl a jejich tváře byly v tuhle chvilku vzdálené jen několik centimetrů.

„Nic takového jsem neřekla," zasmála se Hermiona a pak věnovala Siriusovi tu vytouženou pusu.

„Nepůjdeme už na snídani? Docela mi kručí v břiše. A možná se nám tam už konečně podaří narazit na Náměsíčníka s Emily. U vás na pokoji nikdo nebyl, u nás taky ne. Říkal jsem si, že jediná možnost je, že už jsou na jídle," podotkl chlapec.

„Souhlasím," přikývla Mia. A tak se ruku v ruce vydali k východu ze společenky. Byli by jí bez jediného otočení se opustili, avšak jakési mumlání je donutilo zastavit a podívat se směrem k pohovkám.

Ve chvilce, kdy spatřili svoje dva kamarády, jak tu leží rozvalení na jednom z gaučů, očividně ještě uprostřed krajiny snů, museli se zasmát. Byl na ně zajímavý pohled a oba si hned vybavili, že i oni tu jednu noc v takhle krkolomné pozici strávili.

„Jednu věc nechápu," prohlásil Sirius.

„Jakou?" otočila se na něj Mia.

„Jak to, že je u Merlina nevzbudil ten hluk, když se zbytek lidí hnal přes společenku na snídani," vysvětlil chlapec pobaveně.

„To nevím. Ale neměli bychom je vzbudit my? Je dost pozdě a možná by ocenili, kdyby se mohli před odjezdem dojít najíst," odpověděla mu také pobaveně Hermiona.

Sirius souhlasil a tak se dali do buzení. Oba jejich kamarádi ale spali jak zabití a na jemné třesení rameny vždycky odpověděli jen nespokojeným zamručením, trochu sebou škubli a spali dál.

„Nedávají mi jinou možnost," prohlásil vážně Sirius a naklonil svůj obličej až těsně ke spící dvojici. „VSTÁVÁME!" zaječel tak nahlas, že to muselo být slyšet až Merlin ví kam. Ale svůj účel to splnilo – jak Remus, tak Emily byli teď absolutně probuzení.

„Co se děje?" vypadlo z Remus.

„No, Náměsíčníku," začal mluvit Sirius. „Jak bych ti to řekl. Když někdo usne, tak se občas stává, že se pak probudí a –"

„Dobrý, dobrý," přerušil ho druhý chlapec, když mu došlo, že si z něj chce kamarád akorát utahovat.

„Jelikož jsme se probudili tady, tak to, co si pamatuju, že se včera stalo, asi nebude jen noční můra, co?" zeptala se Emily a zněla přitom, jak by si chvilku opravdu myslela, že se jí včerejší večer jen zdál. Že se jí zdál výlet do Prasinek, to všechno o Lilyných rodičích a i to, jak si pak, když už ve společence zůstali sami, dlouho s Remusem povídali, dokud únavou neusnuli.