Vyvolená (HP FF, Poberti)

20. V Siriusově náruči

„Vlastně možná něco máme," ozvala se Lily, která doteď mlčela.

Profesor Brown jí kývnutím hlavy vyzval, ať pokračuje.

„Něco jsem našla, vypadlo to Alici z kapsy. Nejspíš na tohle jí nalákali," řekla dívka a podala profesorovi papírek, který předtím sebrala ze země.

Brown si ho chvilku prohlížel a pak vzhlédnul směrem k Jamesovi.

„Vy jste to tedy nepsal?" zeptal se.

„Ne," odpověděl mu chlapec.

„Dobře, můžete jít na své pokoje si lehnout," řekl učitel a oba dva žáci Nebelvíru ho poslechli.

***

Když Lily přišla do ložnice, usnula téměř okamžitě. Stejně spokojeně spala i Emily a Cassey. Jediná dívka na tomhle pokoji, která né a né usnout byla Hermiona. Ta jen tak s otevřenýma očima ležela na své posteli a koukala na strop. Hlavou se jí honilo nepřeberné množství myšlenek a říkala si, že jí hlava snad vybuchne. Přeskakovala z jednoho podmětu na druhý a vypadalo to asi nějak takhle- Chci zas vidět Harryho - Ach můj bože Sirius - Jak mám zničit Voldemorta - Kéž bych tu měla Ginny - Lily s Jamesem nesmí zemřít ... a takhle bychom mohli ještě hodnou chvilku pokračovat.

Po nějaké době pokusy usnout vzdala, vzala si knížku a hůlku, kterou měla na nočním stolku a odešla do společenské místnosti. Ještě pořád byl v krbu oheň, ale už pohasínal. Herm se usadila na pohovku přímo před krbem a mávnutím hůlky pomohla ohni se zase rozhořet. Knížku, kterou si sebou přinesla položila na stoleček vedle pohovky. Místo původně plánovaného čtení tu jen tak seděla a koukala do plamenů.

Byla tu už dobrou půl hodinku, když se za ní ozvaly kroky. Nenamáhala se otáčet. Za chvilinku neznámý seděl vedle ní. Teď už se na něj podívala. Byl to Sirius.

„Nemůžeš spát?" zeptal se jí.

„Tak nějak," odpověděla mu. „Ty taky nemůžeš spát?" oplatila mu otázku.

„Tak nějak," řekl a trochu se zasmál. Hermiona mu však smích neopětovala. Jen se dál koukala do plamenů.

„Děje se něco, Mio?" zeptal se jí opatrně. Měl o ní vážně strach, vypadala ustaraně. Takovou jí neznal. Za ten jeden měsíc, co tu v Bradavicích byla, chodila vždy s úsměvem na tváři. Nikdo ale neviděl, jak velká bolest se za tím úsměvem skrývá. Trpěla, tak moc trpěla. Stýskalo se jí po rodičích, po přátelích a především se bála, že nedokáže Voldemorta zastavit a ztratí i to málo co za tu krátkou dobu tady získala a nezbude jí nic.

A přestože byla Hermiona, co se statečnosti týče, téměř ztělesněním Godrica Nebelvíra, už v sobě nemohla své pocity dál dusit. Muselo to ven. Mia se rozbrečela, snad jako nikdy.

Chlapec pochopil, že dívka teď nepotřebuje žádné otázky a tak jí místo dalšího vyptávání nabídl svou náruč. Hnědovláska se mu schoulela do náruče a dál usedavě plakala. Siriusovi to bylo neuvěřitelně líto. Nechtěl jí svojí otázkou způsobit žádnou bolest. Ale stalo se. Rozplakal jí. Zařekl se, že udělá všechno proto, aby už nikdy nemusela takhle plakat. Mia stále smáčela jeho tričko na spaní svými slzami a on jí jen hladil po vlasech a šeptal tichá slova útěchy. Nejspíš to zabralo, protože se Hermiona pomalu uklidňovala a přestávala se třást.