Vyvolená (HP FF, Poberti)

40. Prsten a deník

Děkuju vám všem za reakce v komentářích, jste úžasní♥

Užijte si čtení a zase mi dejte dole vědět, jak se část líbila:)

„Pane Blacku, slečno Grangerová, mohli byste se tu prosím chvilku zdržet?" zeptala se profesorka McGonagallová dvojice Nebelvírů, když skončila hodina přeměňování a oni si spolu se zbytkem třídy skládali věci do tašky.

Teprve včera se oni dva, Remus a Kate vrátili od Tonksových. Měli se tam vážně skvěle, Hermioně však pořád nedalo pokoj to, co slyšela první večer. Trápilo ji, že nemůže nic dělat.  Nevěděla, co po nich profesorka chce, tak nějak doufala, že by pro ně mohla mít vzkaz od Brumbála.

Když se třída vylidnila, dva zbylí žáci došli ke katedře, kde na ně čekala profesorka s přísným výrazem ve tváři. Sirius se ale ležérně opřel o lavici, na tváři měl spokojený úšklebek. Tak nějak si nepřipouštěl, že by se na něj snad profesorka McGonagallová mohla zlobit a to i přes její naprosto očividně přísný výraz.

Zato Hermiona byla jako na trní. Podle toho, jak se učitelka přeměňování tvářila, to rozhodně nevypadalo na to, že jim chce jen vyřídit vzkaz od Brumbála, jak původně doufala. Mie se dokonce zdálo, že se tváří tak trochu znepokojeně a nervózně.

„Tak zaprvé, pane Blacku, přestaňte opisovat úkoly od slečny Grangerové. Je sice pěkné, že už nečtu tři kopie úkolu pana Lupina, ale i tak vás musím napomenout. A v slečno," ukázala na Hermionu, „Vy mu je přestaňte půjčovat."

Hermiona jen kývla, nechápala, jak na to mohla profesorka přijít. Vždyť celé roky od ní opisoval Harry a Ron a ona nikdy nic neřekla. Že by Sirius podváděl až tak okatě? Přesto se dívce nezdálo, že tohle by byl ten důvod, proč si je zavolala.

„A profesor Brumbál s vámi chce mluvit," dodala nakonec. Hermionu to potěšilo, nechápala však, proč se profesorka tváří tak tragicky.

„A jaké je heslo?" zeptal se Sirius, když učitelka nějako dobu nic neříkala.

„Nebude potřeba," odpověděla mu McGonagallová. „Profesor není u sebe v pracovně, ale leží na ošetřovně. Včera večer, chvilku předtím než jste dorazili vy a zbytek žáků z velikonočních prázdnin se vrátil z cest. Vypadal ale velmi, velmi," profesorka se zadrhla a očividně hledala ta správná slova. „Velmi vyčerpaně. Dnes se ale už cítí lépe a tak by prý byl rád, kdybyste za ním zašli. Nechápu sice, proč zrovna vy dva," podotkla a měřila si je přísným pohledem. „Každopádně je to jeho přání."

Jak jim řekla, tak taky udělili. Na nic nečekali a vydali se chodbami Bradavického hradu na ošetřovnu.

„Myslíš, že se mu to stalo, když hledal ty, ty viteály?" zeptal se Sirius Hermiony. Z jeho úst už během rozhovoru s profesorkou zmizel ten sebevědomí úšklebek, který tam měl, když si je zavolala.

„Nejspíš," přisvědčila mu Hermiona.

„Když si nás volá, tak na tom nebude zas tak špatně, ne?" pokračoval nejistě Sirius.

„Snad ne," přesvědčovala Hermiona víc sebe, než Siriuse.

To už byli u nemocničního křídla. Potichu otevřeli dveře a madam Pomfreyová hned vykoukla ze svojí kanceláře.

„To jste vy," usmála se na ně mile. „Profesor Brumbál už na vás čeká," ukázala na opačný konec ošetřovny. A tam opravdu byl jediný pacient, který se tu momentálně nacházel- Brumbál. Jinak byla ošetřovna liduprázdná.

Brumbál však vypadal, že si jejich příchodu snad ani nevšiml. V polosedě si prohlížel kartičku z čokoládových žabek, přetáčel s ní ze strany na stranu a zkoumal ji ze všech úhlů. Vypadal, jako by nic podobného nikdy dřív neviděl.