Vyvolená (HP FF, Poberti)

27. Krvezrádce

Děkuju za všechny komentáře i votes u minulé kapitoly. Jste nejlepší ♥ Dnešní kapitolu věnuju JessieNka - děkuju za hezký komentář. Ve věnování budu pokračovat, takže mě moc potěší, pokuď i vy budete nadále v komentářích aktivní. Teď už přejdeme na dnešní díl, doufám, že se bude líbit:)

„Měli bychom jít, bude už pozdě," řekla Hermiona. Museli tu v komnatě strávit několik hodin. Dost dlouho trvalo, než se Sirius vynořil z myslánky a navíc teď už hodnou chvilku seděli na gauči, o který si řekli a komnata jim ho dala.

Co tu seděli, stihli si vyjasnit dost věcí. Chlapec měl několik otázek k příběhu, který mu Mia prostřednictvím svých vzpomínek předložila. Ona zase musela Siriuse varovat, že nikdo nesmí nic vědět. Hlavně nikdo z Pobertů. Aspoň do té doby, než si o tom promluví s Brumbálem. I když měl černovlasý kouzelník jisté pochybnosti, jak dokáže nepřijít na pokoj a jednu Peterovi nevrazit, slíbil, že se bude kontrolovat.

Nechtěli se zaobírat tím špatným, radši řešili to krásné. Nejvíc se asi nasmáli, když Sirius začal uvažovat o tom, jak se dal James, u Merlina, dohromady s Evanskou. Hermiona ho ujistila, že neví nic jiného, než že to bylo během sedmého ročníku.

„Siriusi, vážně bychom měli jít," zopakovala Hermiona, když na její první výzvu chlapec nereágoval. Místo toho pokračoval s kladení polibků na její krk, hezky jeden vedle druhé. „Jsme tu dlouho, nemyslíš, že to bude divný-" hlas se jí zlomil, když se Sirius z jejího krku přemístil k ušnímu lalůčku.

„Co jestli nebude divný, zlato?" zeptal se provokativně a dál pokračoval v tom, co doslova zabíjelo Hermionino racionální uvažování.

„Jestli nebude divný, že jsem tě jen tak beze slova odtáhla pryč. A kdybychom se pak ani na noc nevrátili," řekla a ztěžka vydechla. Sama byla překvapená, že dala dohromady smysluplnou větu.

„Nebylo," odpověděl jí chlapec a přisál se jí na rty. Po chvilce se odtáhl a naklonil se k jejímu uchu. „Ne, když jsi se Siriusem Blackem," dodal šeptem.

„To si, Siriusi Blacku, nech pro sebe," zavrčela na něj. Nechtěla být nepříjemná, ale při takovéhle poznámce se v ní prostě probudila klasické holčičí povaha.

„Copak, Mionka nám žárlí?" ušklíbnul se chlapec. Brunetka mu z trucu neodpovídala, a když se snažil jí políbit, jen pevněji semkla rty k sobě.

A tak jí Sirius odhrnul vlasy z druhého ramene, aby měl cestu k jejímu krku volnou i z téhle strany. Když Hermiona ucítila jeho horké rty na své pokožce, už zase se jí přestával fungovat mozek. Pomalu se čím dál víc oddávala černovlasému kouzelníkovi.

„Nemáš na koho žárlit. Od doby, co jsem tě poznal, jsem na jinou čarodějku nepomyslel," zašeptal jí pak něžně do ucha. Tohle Miu absolutně probralo.

„Vážně?" zeptala se.

„Hm," přikývl Sirius.

Přestože si hnědovláska nebyla tak docela jistá, nakolik se dá v tomto ohledu chlapci věřit, něco jí říkalo, ať to nechá být. A tak taky udělala.

***

Druhý den se hned po vyučování oba dva vydali za ředitelem. Brumbál jim v podstatě zopakoval to, co řekl den předtím Hermioně.

„Nesmí to vědět nikdo. Musíte se chovat, jako by se nic nestalo," kladl jim na srdce. Sirius nejdřív sice namítal, jak má dělat, že se nic nestalo, když mu umře nejlepší přítel, ředitel ho však uzemnil tím, že pokuď prokáže aspoň hrstku té Nebelvírské odvahy, jakou se chvástá, může tomu zabránit.