Vyvolená (HP FF, Poberti)

17. A on tam jen tak stál...

„Smím prosit?" zeptal se Sirius Hermiony, když vchod úplně zmizel. Hermiona, která dosud hleděla na mizející dveře ve zdi se na něj s nechápavým výrazem otočila. A on tam jen tak stál a usmíval se.

Z ničeho nic začala hrát pomalá písnička. Chlapec se k dívce přiblížil ještě o dva kroky blíž. Teď už je dělilo jen několik desítek centimetrů. Brunetka stále nic neříkala a tak se rozhodl ještě jednou zopakovat svojí otázku.

„Smím prosit, nejkrásnější slečno?" sladce se usmál Sirius a Hermiona cítila, jak se začíná lehce červenat. V tu chvilku si však nepřála nic jiného, než se pohupovat v pomalém rytmu v chlapcově ochranitelském objetí a tak kývla.

Přesně na to Sirius čekal. Udělal ještě jeden krok směrem k ní a zlehka jí chytnul za boky. Pak si ji už více majetnicky přitáhl blíž k sobě, až mohl cítit, jak se jí zrychlil dech.

Ano, dívka byla absolutně vyvedená z míry. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatoval z toho, že je mu tak blízko a než se jí podařilo zklidnit svoje divoce bijící srdce a zrychlený dech. Pak už na nic nečekala a obmotala svoje ruce kolem Siriusova krku. Hlavu si opřela o jeho rameno, zavřela oči a pomalu se společně pohupovali v pomalém tempu písně.

Uběhlo deset minut a nebo možná taky dvě hodiny. Vůbec na tom nesešlo, pro ty dva čas právě teď neexistoval.

„Už jsem hrozně unavená," zašeptala Hermiona Siriusovi. Nebyl to záměr, nevzpomněla si, že komnata jí dá, na co si vzpomene. Přesto se jí v hlavě vybavila pohodlná, měkká postel se spoustou polštářků.

„To je vidět," zasmál se Sirius. Hermiona se od něj s nechápavým výrazem odtáhla. Chlapec jen ukázal směrem za ní, aby se otočila. Dívka tak učinila a spatřila tu samou postel, na jakou před chvílí myslela. Na rtech se jí rozlil blažený úsměv.

„Komnata ti dá přesně to, na co myslíš," řekl chlapec těsně u jejího ucha. Mladé čarodějce přeběhl mráz po zádech.

Z ničeho nic už necítila pevnou půdu pod nohama. Ocitla se totiž o něco výš, konkrétně v Siriusově náruči. Se zdviženým obočím se na něj podívala, on se jen uličnicky zasmál a pomalu se vydal k posteli. Když k ní došel, na chvilku se zastavil. Podíval se hnědovlasé čarodějce, kterou právě teď držel v náručí, přímo do očí. Ona mu pohled oplácela.

Měl chuť jí políbit. Neuvěřitelně ohromnou chuť jí políbit. Ale nevěděl, jak by zareagovala a bál se toho. Nechtěl nic pokazit, né teď. Moc dobře věděl, co se o něm říká. A kdyby si snad Hermiona myslela, že jí chce jen využít ... třeba by se s ním pak už ani nebavila. A to by ho zničilo. Proto místo toho udělal něco, co Hermiona naprosto nečekala.

Prostě a jednoduše jí na tu postel hodil a pak si lehnul na druhou polovinu. Při pohledu na její zmatený výraz se musel zasmát. Když se dívka zorientovala, začala se smát taky.

Nechtěla to ale nechat jen tak a proto vzala polštář a vší silou s ním Siriuse praštila. Ani on si to však nenechal líbit, taky si jeden polštář vzal a začala opravdová polštářová bitva. Chlapec samozřejmě nedával do ran tokovou sílu, přece jen šlo jen o srandu, nechtěl jí jakkoliv ublížit.

Po nějaké době byli oba už absolutně vyčerpaní, jak by ne, měli za sebou opravdu dlouhý večer. A tak se hnědovláska schoulela do nabídnuté chlapcovi náruče.

Hermiona neměla problém usnout a tak za chvilinku pravidelně oddechovala s hlavou na chlapcově hrudi. Sirius jí chvilku pozoroval.

Je tak krásná, když spí. Vypadá jako anděl. – pomyslel si. I jeho přemáhala únava a víčka se mu klížila. Ještě než se vydal do říše snů, neodpustil si dát brunetce pusu do vlasů. Ta se ze spaní usmála, což mu neušlo. Po chvilce i on spokojeně usnul.

***

Bylo už něco kolem druhé hodiny odpoledne, když se Hermiona a Sirius probudili. Kolik je ale hodin netušili. Přišlo jim, že je teprve ráno. Ale vzhledem k tomu, jak pozdě šli spát, nebylo se čemu divit, že spali do tak pozdních hodin.

Ještě chvilku se tam jen tak převalovali, ani jednomu se nechtělo vstávat. Nakonec se k tomu přece jen donutily. Jen co Hermiona vstala, představila si v mysli zrcadlo a to se za malou chvilku opravdu objevilo na stěně vedle postele.

Když se na sebe Hermiona podívala, musela se začít smát. „Já mám teda ránu," řekla si spíš pro sebe. Tahle poznámka ale neušla Siriusovi, který stál kousek od ní. Udělal pár kroků směrem k ní a taky se podíval do zrcadla.

„Nemáš. Určitě né větší než já," zasmál se. Oba byli rozcuchaní, oblečení měli pomačkané, jak v něm celou noc spali. Štěstí, že Hermiona byla tak zručná čarodějka, pár manutí hůlkou a dala oba popořádku.

„Ty jsi mi ale šikovná, mladá čarodějka," usmál se na ni Sirius. Stáli teď proti sobě a dělil je jen malý kousek. Hermiona se nezmohla na nic, než úsměv. Chlapec ji neustále propaloval svým pohledem a ona se doslova topila v jeho dvou hlubokých, temně šedých studánkách.

„Děkuju za ty nejkrásnější narozeniny," řekla Hermiona. Sirius jí na to odpověděl tím nejzářivějším úsměvem a položil jí ruku na tvář.

Už, už se chytal udělat to, po čem tak dlouho toužil. To, po čem teď toužila i dívka. Nakonec ale nesebral odvahu ji políbit. Řekli byste si, že to nemůžu být žádný problém pro Siriuse Blacka, aby políbil nějakou dívku. Tohle bylo ale něco jiného. Tak moc nechtěl nic pokazit.

A tak místo toho dívku jen pohladil a s tichým „neděkuj," jí vzal za ruku a odvedl ke stěně, kde se už zase pomalu začínaly vynořovat dveře.

Stop, stop, stop. Copak tohle je Sirius Black? – proběhlo chlapci najednou hlavou. Rozhodl se zariskovat, musel.

„Hermiono," oslovil Miu. Ta k němu vzhlédla. „Já, k něčemu se odhodlávám, co jsem sem přišli," řekl. Dívky jen kývla hlavou, ve znamení, ať pokračuje. On už ale mluvit nechtěl, toužil po něčem úplně jiném.

Pomalu, snad jako by se bál, že dívku vyplaší, se k ní nahnul. Rychlým pohybem pak překonal posledních pár centimetrů, které je dělily. Konečně se dočkal a rozhodně nelitoval. Nebyl to nijak dlouhý polibek, trval jenom malinkou chvilinku. Chlapec do něj ale dal úplně všechny pocity, kterých byl právě teď schopen. Když se od Hermiony odtáhl a uviděl na její tváři zářivý úsměv, byl šťastný, jako ještě nikdy. Tohle všechno pro něj bylo nové, a přestože se sám v sobě ještě pořádně nevyznal, s jistotou věděl, že jí nechce nikdy ztratit.

V tichosti vyšli na chodbu. Bok po boku pak došli až k Nebelvírské věži, sdělili baculaté dámě heslo a vešli dovnitř. Bylo tu docela hodně lidí, nebylo se čemu divit, když byla neděle odpoledne.

Oba se začali rozhlížet, jestli neuvidí někoho za svých kamarádů. Nikdo z nich tu však nebyl. A tak se před schody do ložnic rozloučili a každý se vydal na jinou stranu.

Tímhle končí 17.kapitola . Budu ráda, když mi napíšete vaše názory do komentářů, nebo dáte votes.

Taky mě napadlo udělat CHARAKTER ASK,  tak mi prosím napiště, jestli by jste o něj stáli. Můžete mi i napsat, co si myslíte o vztahu Hermiony a Siriuse :)